Když se mluví o 1. a 2. deklinaci v gramatikách, říká se první často a-kmenová a druhé o-kmenová. To znamená, že kmen substantiv 1. deklinace má končit na "a" (ψυχα-) a kmen 2. deklinace na "o" (λογο-). Avšak tento úzus gramatik vychází ze starší podoby řečtiny a držet se ho doslova není pro základní výuku koiné. V historickém vývoji jazyka došlo totiž k tomu, že tyto kmenové samohlásky v mnoha pádech "srostly" s koncovkami, nebo prošly jinými změnami (změna "á" na "é" u ἡ ψυχή), takže je při výuce nutné chápat jako koncovky právě tyto "srostliny" původních koncovek a kmenové samohlásky.