Řečtina je indoevropský jazyk. Mezi indoevropskými jazyky má však zvláštní postavení, a to ze dvou důvodů:
- Nepatří do žádné indoevropské jazykové rodiny. Zatímco např. čeština se řadí k západoslovanským jazykům, francouzština k románským, řečtina je dnes prostě řečtina. Její možní "sourozenci" v průběhu dějin vymřeli. (V tomto ohledu však není úplně ojedinělá. Také arménština a albánština jsou indoevropské jazyky podobného osudu.)
- Je to indoevropský jazyk, jehož historický vývoj můžeme sledovat kontinuálně po téměř 3500 let až dodnes, ba můžeme na základě srovnání s jinými indoevropskými jazyky vytvářet i hypotézy o tom, jak tento jazyk vypadal před 4000 lety, když předkové Řeků přišli do egejské oblasti.
Druhou z charakteristik ocení zejména lingvisté, kteří se zabývají historií indoevropských jazyků. Běžným zájemcům o "řečtinu" je tento rys spíše na překážku, protože dříve, než si opatří nějakou učebnici nebo se přihlásí do kurzu, si musejí ujasnit, co se chtějí učit. Řada učebnic a gramatik nese upřesnění v názvu, jiné alespoň v úvodu. Nyní si tedy objasníme, jak to s řečtinou bylo a jaké místo v její historii zaujímá řečtina novozákonní.
První písemné doklady řeckého jazyka pocházejí z Knóssu na Krétě, z Pylu a Mykén na Peloponésu a z Théb. Jsou to hliněné tabulky s administrativními dokumenty, datují se do 15.-13. stol. před Kristem a jsou psány slabičným písmem, kterému dali badatelé jméno "lineární písmo B". Zaznamenávají řecký dialekt, kterému se dnes říká mykénština.
Po tomto období nejsou o řečtině žádné zprávy, a to téměř až do konce 8. stol. před Kristem, kdy se začínají objevovat první nápisy psané už písmem, které řečtina používá dodnes a kterému se říká alfabeta. Kdybychom měli hovořit o všech dialektech, které jsou dochovány z různých dob a oblastí na nejrůznějších nápisech, bylo by to zdlouhavé a asi poněkud samoúčelné. Studium řeckých nápisů je sice důležité pro poznání vývoje jazyka a jeho výslovnosti a nápisy jsou rovněž důležitým pramenem pro politickou a kulturní historii jednotlivých oblastí, ale naším cílem je dát pouze všeobecnou a orientační informaci o jazykové situaci v řecké literatuře. Jde nám přece o novozákonní jazyk.
Nemluvíme-li o jazyce nápisů, nýbrž pouze o literárních jazycích, je stará řečtina charakteristická ještě jedním rysem. V řeckém jazyce se dochovala velmi bohatá literatura nejrůznějších žánrů. Jednotlivé žánry vznikaly a používaly se v různých oblastech a při různých příležitostech, a protože každá oblast mluvila svým dialektem, došlo k tomu, že se v řecké literatuře ustálilo několik spisovných jazyků - málem bychom mohli říct, že každý žánr měl své zvláštní nářečí. Udělejme si tedy o nich krátký přehled.