V klasické řecké literatuře se objevují čtyři skupiny dialektů:
- iónské - nářeční skupina, která se používala na západním pobřeží Malé Asie (dnešní Turecko) a na většině ostrovů v Egejském moři. Psala se v ní jambická a elegická poezie (Mimnermos, Solón, Archilochos, Theognis, Xenofanés) a historiografická a filozofická próza (Hekataios, Hérodotos, Thalés, Anaximenés, Anaximandros, Hérakleitos).
Do iónské nářeční skupiny se řadí také jazyk epické poezie. Ta byla z našeho pohledu nejstarším žánrem. O homérských eposech Iliadě a Odysseji, které představují jen zlomek řecké epiky, ví v Evropě snad každý. Jejich vznik se datuje někdy do 8. stol. před Kristem. Jsou napsány jazykem, jehož základem je stará iónština, ale v kterém jsou patrné i vlivy aiolské. Říká se mu homérský dialekt neboli epická iónština. V podobě, v jaké ho známe z homérské epiky, jde vlastně o speciální literární jazyk. Jako takový také v řecké literatuře fungoval - jeho prvky se často používaly v jiných žánrech a příslušných dialektech a dodávaly jim patinu starobylosti, literárnosti a uměleckosti. Mezi jinými literárními dialekty měla epická iónština poměrně největší stálost. Ačkoli to byl jazyk nejstarší, používal se bez ustání, takže když se například egyptský Řek Nonnos z Panopole v 5. stol. po Kristu rozhodl napsat epos o Dionýsovi a epicky přebásnit Janovo evangelium, použil jazyk v podstatě homérský. - attické - nářečí, kterým mluvily Athény a jejich okolí (Attika). Získalo si velký kulturní vliv v 5. století před Kristem, v době, kdy se Athény během válek s Peršany staly nejmocnějším státem řecké oblasti. Tehdy se jejich jazyk začal užívat v historiografii (Thúkýdidés, Xenofón) - konečně, byli to Attičané, kdo tehdy "psali dějiny" -, v rétorické próze (i Gorgiás pocházející ze sicilských Leontin, kde se rozhodně atticky nemluvilo, v Athénách řečnil a psal atticky) a také filozofická próza se začala psát v attičtině (Platón, Aristotelés), a tak se Athény staly rovněž intelektuálním centrem řeckého světa. Jednou z příležitostí k demonstraci athénského blahobytu byly pravidelné každoroční divadelní slavnosti (Velké Dionýsie), při kterých se soutěžilo v inscenaci tragédií a komedií (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Aristofanés), a protože se tyto divadelní literární formy rozvinuly do své klasické podoby jako součást attických národních slavností, ustálilo se také v nich attické nářečí. - Ovšem v pasážích, které v tragédii zpíval sbor, se používal jazyk zabarvený dórsky (viz níže). Dórština se totiž pro sborové zpěvy ustálila už dříve a básnické druhy byly zřejmě se svým žánrovým jazykem svázány mnohem těsněji než próza, takže přechod k attičtině nebyl kulturně přijatelný.
- aiolské - v literární tvorbě se uplatnil zejména aiolský subdialekt z ostrova Lesbu při severozápadním pobřeží Malé Asie, který používali při tvorbě lyrické poezie básnířka Sapfó a básník Alkaios.
- dórské - zahrnuje řadu nářečí, kterými se mluvilo na větší části Peloponéského poloostrova, na Krétě, na některých ostrovech v Egejském moři. Jazyk na bázi dórštiny se používal ke skládání lyrických písní určených ke sborovému zpěvu (Pindaros, Simónidés, Bakchylidés, ale i sborové partie v attických tragédiích). Na Sicílii se rozvinul dórský dialekt, jenž se dochoval ve zlomcích Sófronových a Epicharmových frašek.