Vývoj řečtiny však neskončil. Mluvený jazyk se vyvíjí kontinuálně až dodnes. Tento vývoj však nelze dobře sledovat na jazyce literatury, kde působí spisovné standardy. Koncem 1. stol. před Kristem se mezi vzdělanci rozšířilo hnutí tzv. "atticistů" - literátů, kteří se z attických textů 5. a 4. stol. před Kristem naučili atticky a začali toto staré nářečí pro jeho vysokou kulturní prestiž znovu používat při psaní prózy (pro poezii fungoval standard epické iónštiny). Ve staletích křesťanské éry se tedy v literatuře používal spisovný jazyk, který se od jazyka hovorového lišil. Existují křesťanské texty psané lidmi velmi vzdělanými, kteří používali attičtinu, existují křesťanské texty od autorů, kteří tento vzdělanecký standard neznali, nebo odmítali, ale ani ti nepoužívali jazyk hovorový - psali jazykem na bázi literární koiné s větším či menším jazykovým vlivem místní hovorové řečtiny, vzdělanecké literární attičtiny a novozákonních a liturgických textů, které v křesťanském prostředí pochopitelně také fungovaly jako jistý jazykový standard.