Lucius Annaeus Seneca (cca 1–65) byl římský stoický filozof a básník, který působil jako rádce císaře Nerona a získal si při tom velké bohatství. Nakonec upadl do podezření z účasti na spiknutí proti císaři a na Neronův příkaz spáchal sebevraždu. Dialog s dlouhým titulem Quare aliqua incommoda bonis viris accidant, cum providentia sit (Proč se dobrým lidem dějí nepříjemné věci, když existuje prozřetelnost) zkracovaným jako De providentia (O prozřetelnosti) se zabývá stoickou teodiceou, tedy vysvětlením, odkud se bere zlo, je-li svět řízen prozřetelností své racionální božské podstaty (stoikové byli panteisté). Partnerem tohoto dialogu je adresát jeho pozdních listů Lucilius, z čehož se soudí, že sepsání spadá do posledních let Senekova života. Před lety za dlouhých zimních večerů jsem tento dialog přeložil v panice, že zapomínám latinu. Překládal jsem ze svazku své osobní knihovny: L. Annaei Senecae Opera quae supersunt. Vol. I. Ed. Haase, Fr. Lipsiae: Teubner, 1898, s. 3–16.
I.1. Ptal jsi se mne, Lucilie, proč se dobrým lidem děje tak mnoho zla, jestliže svět řídí prozřetelnost. To by se v další části díla činilo lépe, kdybychom dokázali, že prozřetelnost vše řídí a bůh je v nás přítomen. Avšak protože rád odtrhávám částečku od celku a řeším jednu námitku, aniž bych rozřešil spor, udělám snadnou věc a budu obhajovat bohy. 2. Prozatím je zbytečné dokazovat, že tak veliké dílo netrvá bez nějakého dozoru ani že sbíhání a rozbíhání hvězd není záležitostí nahodilého pohybu; a že zatímco věci, které uvádí do pohybu náhoda, se často pohybují zmateně a v rychlosti se spolu srážejí, toto rychlé a nerušené [obíhání nebes] se děje na rozkaz věčného zákona a unáší tolik věcí na zemi i na moři a tolik jasných světel zářících podle daného pořádku; a že tento řád není výsledkem bezcílného pohybu látky a že věci, které se náhodně spojily, nebývají skloubeny uměním tak velkým, aby přetěžká hmota země seděla bez hnutí a sledovala běh nebe, které rychle krouží kolem ní, a aby moře rozlitá v údolích zjemňovala zemi, aniž by pociťovala nějaký nárůst přítokem řek, a aby se z malinkých semínek rodily veliké rostliny. 3. Ani ony věci, které vypadají jako neuspořádané a nestálé (totiž deště, mraky, údery blesků, ohně vylité z puklin horských vrcholků, třesení nejisté půdy a jiné úkazy, které na zemi vyvolává bouřlivá část přírody) jakkoli náhlé jsou, se nedějí bez důvodu, ale i ony mají své příčiny stejně jako jevy, které vyvolávají údiv, jsou-li spatřeny na neobvyklých místech, jako horké vody uprostřed mořských vln a nové hřbety ostrovů vyrůstajících v širém moři. 4. Zpozoruje-li však již někdo, jak se obnažují břehy, když moře ustupuje, a za krátko se zase zahalují, pomyslí si, že vody se jen díky jakémusi slepému převalování jednou dávají stahovat a zahánět do svého nitra, podruhé vyrážejí a rychlým během se vracejí na své místo, jenže ony zatím poměrově rostou a v závislosti na dni a hodině přicházejí buď větší, nebo menší podle toho, jak je pobízí těleso měsíce, dle jehož vůle se dme oceán. Tyto otázky však ponechejme na jindy. Tím spíše, že ty o prozřetelnosti nepochybuješ, ale stěžuješ si na ni. 5. Usmířím tě s bohy, kteří jsou k dobrým dobří. Ani příroda přece nedovolí, aby kdy dobrodiní dobrým škodilo. Mezi dobrými lidmi a bohy vládne přátelství sjednané ctností. Jen přátelství? Ne, dokonce příbuzenství a podobnost, protože dobrý člověk se od boha liší pouze svou časovostí, je jeho žákem a následovníkem, pravým potomkem, kterého vznešený rodič, pilný dozorce ctností, tak jako přísní otcové vychovává tvrději. 6. A tak když uvidíš, jak dobří a bohům milí lidé strádají a dřou a stoupají po příkré cestě, kdežto zlí žijí nevázaně a přetékají rozkošemi, mysli na to, že nás těší kázeň našich synů a nevázanost otroků, ony držíme na uzdě přísnější výchovou, v těchto povzbuzujeme smělost. Totéž chápej i u boha: dobrého člověka si nehýčká, zkouší ho a utužuje, pro sebe ho chystá.
II.1. „Proč se dobrým lidem děje mnoho protivenství?“ Dobrému se nemůže nic zlého stát. Protiklady se neslučují. Takové množství řek, tolik dešťů spadlých shůry, takový počet léčivých pramenů nezmění chuť moře, dokonce ji ani nezmírní, a stejně tak nápor protivenství nezlomí ducha statečného člověka – zůstává vyrovnaný, a cokoli se přihodí, tomu vtiskuje svůj ráz. Je totiž mocnější než všechny vnější věci. 2. Neříkám však, že to necítí, nýbrž že to přemáhá, a jinak klidně a pokojně odolává útokům. Všechna protivenství pokládá za cvičení. Který pak muž a člověk odhodlaný ke cti netouží po spravedlivé námaze a není připraven plnit i nebezpečné povinnosti? Pro kterého horlivého člověka není nečinnost trestem? 3. Vídáme zápasníky, kteří se starají hlavně o tělesné síly, jak se utkávají jen s těmi nejudatnějšími a jak požadují od těch, kdo je připravují na boj, aby proti nim využili všech svých sil; snášejí bití a smýkání, a nenajdou-li jednotlivce, kteří se jim vyrovnají, vystaví se několika zároveň. 4. Chabá je ctnost bez protivníka. Tehdy je zřejmé, jak je velká a jak mocná, když ukazuje, co zmůže trpělivost. Věz, že dobří lidé musejí jednat stejně, aby se nebáli tvrdých obtíží, nereptali na osud a pokládali za dobré, cokoli se přihodí, a v dobré to obraceli. Nezáleží na tom co, nýbrž jak to snášíš. 5. Nevidíš, jak se liší otcovská a mateřská láska? Oni káží, aby se děti budily časně do práce a dokonce ani ve sváteční dny nestrpí, aby zahálely, a ždímají z nich pot a někdy i slzy. Matky je však chovají v náručí, chtějí, aby se držely ve stínu a nikdy se nermoutily, nikdy neplakaly, nikdy netrpěly. 6. Bůh chová vůči dobrým lidem lásku otcovskou a pevně je miluje a „ať jsou pronásledováni námahami, utrpením a pohromami,“ praví „aby získali opravdovou sílu“. Vykrmená těla nečinností ochabují a neumdlévají jen prací, ale i pohybem a svou vlastní vahou. Nerušené štěstí nesnese žádnou ránu. Kdo však neustále bojoval se svými protivenstvími, otužil se příkořími a neustupuje žádnému neštěstí, ale dokonce i když spadne, pokračuje na kolenou v boji. 7. Ty se divíš, že ten bůh, který velice miluje dobré a chce, aby byli co nejlepší a nejproslulejší, jim přiděluje takový osud, kterým se vycvičí? Já se však nedivím, že bohové někdy touží pozorovat velké muže, jak zápasí s nějakým neštěstím. 8. Pro nás je často potěšením, jestliže se mladík s pevným odhodláním postavil s oštěpem řítící se šelmě, jestliže vydržel beze strachu útok lva, a o tolik milejší je to pohled, o kolik čestnější člověk to vykonal. Činy, které mohou přilákat boží zrak, nejsou lehkomyslným lidským a dětinským potěšením. 9. Je to důstojný pohled, na nějž hledí bůh zaujatý svým dílem; je to zápas důstojný boha, silný muž vystavený zlému osudu, zvláště pokud k němu dal i podnět (kdo?). Nevidím, říkám, co by měl Juppiter na světě krásnějšího, kdyby k tomu chtěl obrátit pozornost, než hledět na Catona, jak stojí po nejedné porážce mezi troskami státu stále stejně zpříma. 10. „Třebaže všechno,“ praví, „přešlo do moci jediného člověka, zemi střeží legie, moře loďstvo a Caesarovo vojsko obsazuje městské brány, Cato má kudy uniknout: jednou rukou otevře širokou cestu svobodě. Ten meč, ještě čistý a neposkvrněný občanskou válkou, vykoná konečně dobrou a ušlechtilou službu: svobodu, kterou vlasti dát nemohl, dal Catonovi. Přistup, duchu, k dlouho procvičovanému dílu. Oprosti se od lidského osudu. Již Petreius a Juba se střetli a padli zabiti jeden rukou druhého; silná a čestná dohoda s osudem, která však nesluší naší velikosti. Pro Catona je stejně hanebné u někoho žadonit o smrt jako o život.“ 11. Je mi jasné, že se bohové dívali s velkou radostí, když se tento muž, rázný osvoboditel sebe samého, staral o cizí záchranu a chystal útěk poražené strany, když se ještě během poslední noci věnoval studiu, když vrazil meč do svých svatých prsou, když mu vyhřezly útroby a když rukou vyprostil tu přesvatou duši, která si nezasloužila znečistit mečem. 12. Věřil bych, že to nebyla jistá a účinná rána proto, že nesmrtelným bohům nestačilo dívat se na Catona jen jednou. Ctnost byla zadržena a povolána zpět, aby se ukázala v obtížnější úloze. Podstoupit smrt totiž nevyžaduje tak velkou odvahu jako ji opakovat. Proč by ochotně nesledovali svého žáka, jak uniká tak slavnou a památnou smrtí? Smrt posvěcuje ty, jejichž konec chválí i ti, kdo se bojí.
III.1. Avšak v průběhu řeči ukážu, že není zlem, co tak vypadá. Nyní říkám tolik, že co nazýváš útrapami, co protivenstvím a hrůzou, prospívá předně těm, jimž se to přihodí, a dále celému lidstvu, o něž bohové dbají více než o jednotlivce, a potom říkám, že se to přihází těm, kdo si to přejí, a že by si zlo zasloužili, kdyby to nechtěli. K tomu dodám, že ty věci takto běží dle osudu a dobrým se děje dle téhož rádu, který je činí dobrými. Dále tě přesvědčím, abys dobrého člověka nikdy nelitoval. Může se totiž o něm říkat, že je chudák, ale nemůže jím být. 2. Neproblematičtější ze všeho, co jsem vyložil, se zdá být, co jsem řekl jako první, že čeho se děsíme a bojíme, prospívá těm, jimž se to stává. Řekneš: „Být poslán do vyhnanství, přiveden na mizinu, pohřbít děti a manželku, přijít o dobrou pověst, zchromnout, to že prospívá?“ Divíš-li se, že to někomu prospívá, budeš se asi divit, že někoho léčí oheň a skalpel a stejně tak hlad a žízeň. Kdybys ale sám u sebe uvážil, že některým lidem se kvůli léčení brousí a vyndavají kosti, vytrhávají žíly, amputují některé končetiny, které nemohou tělu zůstat, aniž by ho zahubily, také by sis nechal dokázat, že některá neštěstí prospívají těm, jimž se přihodí, jako probůh naopak některé věci, které jsou vychvalovány a vyhledávány, škodí těm, jimž nesou potěšení (věci jako zkažený žaludek, opilost a podobné požitky, které zabíjejí skrz rozkoš). 3. Mezi mnoha velkolepými výroky našeho Démétria je i tento, který mě občerstvil, a dosud zní a rezonuje v mých uších: „Nic se mi nezdá nešťastnější než ten, komu se nikdy nestalo žádné protivenství.“ Nedostal totiž možnost se vyzkoušet. Ačkoli se mu po modlitbě vše zdaří, ačkoli dokonce i před modlitbou, přesto nad ním bohové vynesli zlý soud. Ukázal se nehodným, třebaže jednou přemohl i Štěstěnu, která se vyhýbá všem zbabělcům, jako by říkala: „Jakže? Tohoto svého protivníka že mám obdařit? Hned sklápí zbraň. Není na něho potřeba celé mé moci, i lehká pohrůžka ho zažene, nedokáže unést můj pohled. Poohlédněme se po jiném, s nímž bychom se mohli střetnout. Hanba se utkávat s člověkem připraveným prohrát.“ 4. Gladiátor se cítí potupen, když dostane horšího soupeře, a ví, že prohrává bez slávy, kdo prohrává bez nebezpečí. Totéž koná Štěstěna. Hledá si nejsilnější soupeře a některé přechází pohrdáním. Napadá vždy ty nejnepoddajnější a nejpřímější, proti kterým zaměří svou sílu. Na Mucia zkouší oheň, ne Fabricia chudobu, na Rutilia vyhnanství, na Regula mučidla, na Sókrata jed, na Catona smrt. Velký vzor se neobjeví jinak než nepřízní Štěstěny. 5. Má být Mucius nešťastný, že pravicí sevřel nepřátelský plamen a sám sebe potrestal za své chyby? Že krále, kterého ozbrojenou rukou zahnat nedokázal, zahnal rukou spálenou? Jakže? Byl by šťastnější, kdyby si ruku hřál v klíně přítelkyně? 6. Má být Fabricius nešťastný, že okopává své pole, kdykoli má volno od veřejných povinností? Že vede válku jak proti Pyrrhovi, tak proti bohatství? Že u svého krbu večeří kořeny a rostliny, které ten vítězný stařec vyhrabal při čištění pole? Jakže? Byl by šťastnější, kdyby si do břicha cpal ryby od dalekých břehů a cizokrajné ptáky, kdyby znechucenost rozhoupaného žaludku vzpružoval ústřicemi z Jadranu i z Tyrhénského moře, kdyby obrovskou hromadou ovoce obklopoval prvotřídní zvěřinu chycenou za cenu života mnoha lovců? 7. Má být nešťastný Rutilius, že ti, kdo ho odsoudili, se budou zodpovídat před soudem věků? Že s větší vyrovnaností snesl, aby byl sám odňat vlasti, než aby jemu odňali vyhnanství? Že jako jediný něco odepřel diktátoru Sullovi, a když ho povolal z vyhnanství, nejen že se nevrátil zpět, ale utekl ještě dále? Řekl: „Ať si to vidí ti, které tvá štěstěna zastihla v Římě; jen ať se dívají na hojné vraždění na foru a na hlavy senátorů nad Serviliovým jezerem (to bylo totiž místo, kde olupovali zabité oběti Sullových proskripcí) a na toulavé tlupy zabijáků všude po městě a na mnoho tisíc Římanů na místě zavražděných pod příslibem bezpečí, ba tomu navzdory. Jen ať se na to dívají, kdo nemohou do vyhnanství.“ 8. Jakže? Je šťastný Lucius Sulla, že když sestupuje na forum razí mu cestu mečem? Že si nechává ukazovat hlavy bývalých konzulů a odměnu za vraždy vyplácí skrz pokladníka z moci úřední? A to vše koná on, který navrhl Corneliův zákon. 9. Přejděme k Regulovi. Proč mu Štěstěna ublížila, že ho učinila příkladem věrnosti, příkladem trpělivosti? Hřeby probodnou kůži, a jakkoli se vyčerpané tělo natočí, vždy nalehne na ránu, oči jsou napjaté k věčnému bdění. Čím více mučení, tím více bude slávy. Chceš vědět, jak nelituje, že připsal ctnosti takovou cenu? Sejmi ho a pošli do senátu: bude zastávat znovu tentýž názor. 10. Pokládáš tedy za šťastnějšího Maecenata, který stísněný láskou a plačící nad každodenním odmítáním tvrdošíjné manželky hledá spánek poslechem hudby lehce znějící z dáli? Třebaže se omamuje čistým vínem, rozptyluje se šuměním vody, klame úzkostnou mysl tisícem rozkoší, bude bdít v peřinách tak, jako onen na kříži. Avšak onomu je útěchou, že snáší krutá muka pro čest, a díky trpělivosti dbá o svou věc, zatímco tento zesláblý rozkošemi a strádající přílišným štěstím se zneklidňuje více příčinou trápení než tím, co trpí. 11. Neřesti se nestaly lidskému rodu natolik vlastní, aby bylo nejisté, zdali by se více lidí, kdyby si mohli vybrat osud, chtělo narodit jako Regulové než jako Maecenati. Kdyby se někdo osmělil říct, že by se radši narodil jako Maecenas než jako Regulus, tentýž člověk, třebaže by to nahlas asi neřekl, by se radši narodil jako Terentia. 12. Myslíš si, že se Sókratem špatně zacházeli, když onen nápoj namíchaný obcí vypil podobně jako nějaký lék nesmrtelnosti a až do samé smrti o smrti rozmlouval? Bylo špatné, když mu chladla krev a mrazem se pozvolna puls v žilách zastavil? 13. Oč více mu musíme závidět než těm, jimž servírují v poháru z drahokamu, jimž poddajný mládenec s vyřízlým, nebo pochybným mužstvím ředí víno sněhem udržovaným ve zlatě! Tito nešťastníci zase vyzvrátí, cokoli vypijí, a přitom si pochutnají na své žluči, on však rád a ochotně vypil až do dna jed. 14. Co se Catona týče, řekli jsme už dosti, a lidé se shodují, že se mu dostalo nejvyššího štěstí. Jeho si příroda vyvolila pro sebe, aby se s ním utkala její obávaná síla: „Nepřátelství mocných jsou bolestná – ať stojí zároveň proti Pompeiovi, Caesarovi a Crassovi. Bolestné je být překonán v kariéře horšími – ať ho předběhne Vatinius. Bolestné je účastnit se občanských válek – ať bojuje po celém světě nešťastně i tvrdošíjně za dobrou věc. Bolestné je vztáhnout na sebe ruce – ať to udělá. Čeho bych tím dosáhla? Že budou všichni vědět, že to není zlo, o čem jsem usoudila, že si to Cato zaslouží.“
IV.1. Zdar mívají i obyčejní a prostoduší lidé, avšak zvítězit nad neštěstími a hrůzami smrtelníků je znakem velkého muže. Být však stále šťastný a prožít život bez duševní trýzně znamená nepoznat druhou stránku přírody. 2. Jsi velký muž. Avšak jak to poznám, jestliže ti Štěstěna nedá možnost předvést ctnost? Přišel jsi na Olympijské hry, ale kromě tebe nikdo jiný. Máš věnec, ale nemáš vítězství. Neblahopřeji ti jako silnému muži, ale jako bys dosáhl konsulátu a praetury. Posílilo tě tvé postavení. 3. Totéž mohu říct i dobrému člověku, jestliže mu osud nedal žádnou těžší příležitost, v níž by ukázal sílu svého ducha: „Pokládám tě za nešťastného, protožes nikdy nebyl nešťastný. Prožil jsi život bez protivníka. Nikdo se nedozví, co bys dokázal, ani ty sám.“ K sebepoznání je totiž potřeba zkoušky. Co kdo dokáže, se nezjistí jinak než zkouškami. A tak někteří sami dobrovolně vyšli vstříc váhajícímu neštěstí a hledali příležitost, v níž by jejich ctnost hrozící upadnout v zapomnění zazářila. 4. Velcí mužové se někdy dle mne radují z protivenství podobně jako udatní vojáci z války. Slyšel jsem Triumfa, gladiátora za císaře Tiberia, jak si stěžuje na nedostatek her: „Jak krásný věk hyne!“ Ctnost je chtivá nebezpečí a přemýšlí, kam tíhne, nikoli co má vytrpět, protože co má vytrpět, je také již součástí slávy. Vojáci se chlubí ranami a v lepším případě s radostí ukazují tekoucí krev. Třebaže stejně bojovali i ti, kdo se z bitvy navrátili zdraví, větší vážnost má, kdo se vrátil zraněný. 5. Bůh se stará o ty, kterým přeje co nejvíce cti, vždy tak, že jim dává možnost vykonat něco statečně a udatně. K tomu je však potřeba jisté obtížnosti situace – představ si kormidelníka v bouři, vojáka v boji. Jak se dozvím, kolik máš odvahy tváří v tvář chudobě, jestliže oplýváš bohatstvím? Jak se dozvím, kolik máš odolnosti vůči hanbě, ostudě a lidové zášti, jestliže stárneš za potlesku, jestliže tě provází nepřekonatelná obliba plynoucí z jakési náklonnosti srdcí? Jak vím, s jakou vyrovnaností poneseš bezdětnost, jestliže všechny děti, které jsi přijal za vlastní, máš u sebe. Slyšel jsem tě, když jsi utěšoval druhé. Teprve tehdy bych to však viděl, kdybys byl utěšil sám sebe a kdybys sám sobě zakázal truchlit. 6. Zapřísahám vás, nelekejte se toho, co nesmrtelní bohové používají na povzbuzení ducha. Pohroma je příležitostí pro ctnost. Právem by někdo nazval nešťastnými ty, kdo malátnějí přílišným štěstím, které nečinná pohoda poutá jakoby na klidném moři. Cokoli se jim přihodí, je pro ně nové. 7. Hrozné události více trápí nezkušené, těžké je jho pro změkčilou šíji. Mladý voják bledne v předtuše rány, starý voják odvážně hledí na svou krev, protože ví, jak často po krvavých zraněních zvítězil. A tak bůh utužuje, zkoumá a cvičí ty, kdo se mu líbí a které miluje. Ty však, k nimž je zdánlivě shovívavý a jež šetří, ty uchovává neotužilé pro přicházející neštěstí. Mýlíte se totiž, myslíte-li si o někom, že je z toho vyňat, i dlouho šťastný dostane svůj díl. Každý, kdo se zdá být oproštěn, má jen odklad. 8. Proč bůh ty nejlepší postihuje buď špatným zdravím, zármutkem, nebo jiným neštěstím? Protože i ve vojsku jsou nebezpečné akce přikazovány těm nejudatnějším. Vojevůdce posílá elitní vojáky, aby v noci zaútočili na nepřátele ze zálohy nebo prozkoumali cestu nebo vyhnali odněkud nepřátelský oddíl. Nikdo z těch, kdo jdou na takovou výpravu, neříká: „Velitel se mnou zacházel zle,“ ale „Dobře se rozhodl.“ Totéž ať říkají všichni, kteří musejí trpět věci, které zbabělce a lenochy umějí rozplakat: „Bůh uznal, že si zasloužíme vytrpět věci, jimiž se vyzkouší, kolik lidská přirozenost unese.“ 9. Vyhýbejte se rozkoším, vyhýbejte se oslabujícímu štěstí, jímž měknou srdce, a nevyskytne-li se něco, co by jim připomnělo lidský osud, ochabnou jak omámena neustálou opilostí. Koho vždy chránila před ofouknutím okna, jehož nohy se hřály často měněnými obklady, jehož jídelny vytápělo topení ve stěnách i v podlaze, toho se nebezpečně dotkne i lehký vánek. 10. Protože vše, co překročí míru, je škodlivé, je nemírné štěstí velmi nebezpečné. Působí na mozek, vyvolává v mysli marné představy, velkou mlhou zastírá hranici mezi pravdou a klamem. Proč by nemělo být lepší s pomocí ctnosti snášet nepřetržité neštěstí než puknout nekonečným nadměrným štěstím? Smrt hlady je poměrně příjemná, od zkaženého žaludku lidé praskají. 11. Bohové tedy sledují u dobrých lidí stejný zájem, jako učitelé u svých žáků, když od těch, u kterých mají jistější naději, vyžadují více námahy. Což si myslíš, že Lakedaimoňané nenáviděli své děti, když jejich povahu zkoušeli veřejným bičováním? Sami otcové je povzbuzovali, aby rány bičů snášeli statečně, a rozdrásané a polomrtvé je prosili, aby vytrvale nastavovali své rány ranám. 12. Jaký div, že bůh tvrdě útočí na ušlechtilé duchy? Příklad ctnosti nikdy není změkčilý. Bičuje-li nás Štěstěna a drásá, strpme to. Není to krutost, je to boj, a čím častěji ho podstoupíme, tím budeme silnější. Nejtvrdší část těla je ta, kterou cvičí časté užívání. Musíme se vystavovat Štěstěně, aby nás sama proti sobě utužila. Pozvolna nás učiní sobě odolnými, stálé nebezpečí nám dodá pohrdání rizikem. 13. Tak mají námořníci těla otužilá k snášení moře, rolníci ruce mozolnaté, vojáci paže silné k vrhání oštěpů a běžci údy hbité. U každého je nejsilnější to, co si vycvičil. Snášením neštěstí duch dospívá k pohrdání jeho snášením. Co to s námi může udělat, pochopíš, jestliže se podíváš, jak námaha prospívá nahým a díky nouzi udatnějším národům. 14. Vezmi si všechny národy, které nejsou v římské moci (totiž Germány a kočovné národy kolem Dunaje). Sužuje je ustavičná zima a nevlídné podnebí, živí je neúrodná a nepřející půda, před deštěm se chrání slámou a listím, přeskakují přes ledem zamrzlé močály a k jídlu chytají divokou zvěř. 15. Zdají se ti nešťastní? Nic nepůsobí neštěstí, co návyk změnil v přirozenost. Co začali dělat z nouze, se totiž postupně stává rozkoší. Nemají příbytky, nemají domovy kromě těch, které jim dočasně vystavěla únava. Potrava chudá, která se musí získávat rukama, hrozná nepřízeň počasí, nekrytá těla. Co ti připadá jako pohroma, to je pro tolik národů život. 16. Proč se divíš, že sebou dobří mužové nechávají smýkat, aby se upevnili? Strom, na který často nedoráží vítr, není pevný ani silný. Právě tím lomcováním se totiž upoutává a kořeny se uchycují jistěji. Stromy vyrostlé ve slunném údolí se lámou. Aby tedy dobří mužové mohli být neohrožení, prospívá jim hodně se pohybovat v nebezpečích a nést vyrovnaně to, co není zlé, pokud to člověk zle nepřijímá.
V.1. Připočti nyní, že všem prospívá, aby takřka každý nejlepší sloužil na vojně a vynakládal námahu. Je to úkolem božím, jakož i mudrcovým, aby ukazoval, že to, za čím se žene prostý lid a čeho se bojí, není ani dobré, ani zlé. Bude však zjevné, že je to dobré, jestliže se to přiřkne pouze dobrým lidem, a že je to zlé, jestliže se to uloží jen zlým. 2. Slepota by byla opovrženíhodná, kdyby o oči nepřišel nikdo než ten, kdo si je zasloužil vydloubnout. Ať tedy nemají světlo Appius a Metellus. Bohatství není dobro. Ať ho tedy má i kuplíř Elius, aby lidé viděli peníze i v nevěstinci, třebaže je posvěcují v chrámech. Bůh nemůže věci, po kterých dychtíme, napravit žádným jiným způsobem lépe, než když je odevzdá těm nejhanebnějším a nejlepším je vezme. 3. „Není však spravedlivé, aby dobrý člověk byl mrzačen, probodáván nebo svazován, a zlí si vykračovali s nedotčenými těly, nespoutaní a v rozmařilosti.“ Co dále? Není nespravedlivé, že se udatní muži chápou zbraní, nocují v táboře a s obvázanými ranami stojí před valem, zatímco ve městě jsou v bezpečí kleštěnci [(?) praecisos] a vyznavači necudnosti? Co dále? Není nespravedlivé, že nejušlechtilejší panny musejí v noci vstávat k posvátným obřadům a poskvrněné ženy si užívají nejhlubšího spánku? 4. Námaha volá ty nejlepší. Senát často rokuje celý den, kdežto ti nejprostší v té době zahánějí nudu na promenádě nebo se schovávají v hospodě nebo zabíjejí čas v nějaké společnosti. Totéž se děje v této velké říši. Dobří mužové pracují, obětují se a jsou obětováni, a to dobrovolně. Nenechají se Štěstěnou vláčet, ale následují ji a srovnávají s ní krok, a kdyby to uměli, tak by ji předběhli. 5. Vzpomínám si, jak jsem slyšel také tuto hrdou řeč velmi statečného Démétria: „V této jediné věci si na vás mohu stěžovat, nesmrtelní bohové, že jsem předem neznal vaši vůli, kterou jste vykonali. Sám bych byl totiž první přišel k tomu, čeho se účastním nyní po vaší výzvě. Chcete mi vzít děti? Od vás jsem je dostal. Chcete nějakou část mého těla? Berte. Nic velkého neodevzdávám, brzy ho opustím celé. Chcete ducha? Proč bez odkladu vyhovím, abyste dostali zpět, co jste dali? Budu rád, když si odnesete, o cokoli požádáte. O co tedy jde? Chtěl bych raději obětovat než opouštět. Proč bylo třeba to odnímat násilím? Mohli jste to dostat. Ani nyní však nic neodejmete násilím, protože jen tomu, kdo něco drží, to lze vyrvat.“ 6. K ničemu nejsem nucen, nic nesnáším proti své vůli. Neotročím bohu, nýbrž souhlasím s ním, a to tím více, že vím, že vše běží dle jistého a navěky stanoveného zákona. 7. Osud nás vede, a kolik každému zbývá času, určuje první hodina narození. Příčina závisí na příčině, věci veřejné i soukromé unáší dlouhý řetězec událostí. Proto je vše třeba statečně snášet, protože veškeré události se nedějí náhodou, jak si myslíme, ale naplňují se. Dávno bylo stanoveno, z čeho se máš radovat, nad čím plakat, a ačkoli to vypadá, že život rozrůzňuje veliká pestrost jednotlivostí, celek tvoří jednotu. Jsme pomíjiví a dostáváme pomíjivé věci. 8. Proč se tak rozčilujeme? Proč si stěžujeme? K tomu jsme byli určeni. Ať příroda užívá svých těl, jak chce. My buďme při všem radostní a stateční a uvažujme, že nic z nás nehyne. Co je úlohou dobrého muže? Odevzdávat se osudu. Je velkou útěchou, že jsme vlečeni spolu s vesmírem. Ať je to cokoli, co nám káže takto žít a takto umírat, toutéž nutností to váže i bohy. Nezadržitelný proud unáší stejně záležitosti lidské i božské. Původce a vládce všeho totiž napsal osud, ale sám se mu podřizuje. Jedenkrát vydal rozkaz, stále ho poslouchá. 9. „Proč byl však bůh při rozdílení osudu tak nespravedlivý, že dobrým lidem připsal chudobu, rány a hořkou smrt?“ Umělec nemůže změnit látku. K tomuto svolila. Něco od něčeho nelze oddělit, souvisí to, je to nerozlučitelné. Lenivé povahy, které se chystají ke spánku nebo k bdělosti spánku velmi podobné, se skládají z nečinných prvků. Je třeba ráznější sudby, aby vznikl muž zasluhující pozornost. Nebude mít rovnou cestu. Musí jít nahoru a dolů, zmítat se na vlnách a řídit plavidlo v bouři. Bude muset držet směr proti Štěstěně, přihodí se mu mnoho tvrdých a drsných věcí, avšak on je změkčí a vyhladí. Zlato zkouší oheň, udatné muže útrapy. 10. Pohleď, jak vysoko musí vystoupat ctnost. Poznáš, že nemůže kráčet bezpečnou cestou.
Cesta je nejprve strmá, jen stěží se vyderou po ní
zrána svěží mí koně. Pak vrcholí uprostřed nebes:
vidím-li odtud moře a zem, mne samého často
pojímá strach a bázlivou úzkostí srdce mi bije.
Poslední část je rázná a pevného řízení žádá;
tehdáž dokonce Téthys, jež dole mě přijímá do vln,
bázní sama se chvěje, bych střemhlav se nezřítil s nebe.
(Ovidius, Metamorphoses II 63–69, překlad Stiebitz)
11. Když to ten ušlechtilý mládenec slyšel, řekl: „Ta cesta se mi lidí, vyrážím. Stojí za to ji projet, i když mám spadnout.“ On ale nepřestává nahánět strach jeho žhavému srdci:
Kdybys i udržel směr a nikterak nezbloudil z cesty,
budeš se bráti přes rohy Býka, jež trčí naproti,
thessalským lukem Střelce a přes Lva zuřivou tlamu.
(Ovidius, Metamorphoses II 79–81 (překlad Stiebitz)
Poté pravil: „Zapřáhni svěřený vůz. Čím sis myslel, že mě zastrašíš, to mě podněcuje. Rád budu stát tam, kde má samo Slunce strach.“ K nízkému a línému se hodí sledovat bezpečnou cestou, ctnost se ubírá výšinami.
VI.1. „Proč bůh přesto dovolí, aby se něco zlého dělo dobrým lidem?“ On to ale nedovoluje. Vše zlé z nich odstranil – zločiny, neřesti, nepoctivé úmysly, chamtivé plány, slepou žádostivost a hrabivost ohrožující majetek druhého. Chrání je a osvobozuje. Požaduje snad někdo navíc od boha, aby dobrým lidem ještě nosil zavazadla? Oni sami tuto péči po bohu nechtějí. Opovrhují vnějšími věcmi. 2. Démokritos se zřekl bohatství, protože se domníval, že je pro dobrou mysl zátěží. Proč se tedy divíš, že bůh strpí, aby se dobrému člověku dělo to, co sám dobrý člověk někdy chce, aby se mu dělo. Dobří lidé přicházejí o syny. Proč ne, když je někdy i sami zabíjejí? Jsou posíláni do vyhnanství. Proč ne, když někdy sami opouštějí vlast, aniž by mysleli na návrat? Jsou zabíjeni. Proč ne, když někdy vztáhnou ruce i sami na sebe? 3. Proč snášejí nějaké obtíže? Aby je naučili snášet druhé. Jsou zrozeni pro příklad. Uvažuj, že bůh mluví takto: „Kvůli čemu byste si na mě mohli stěžovat vy, kteří jste se rozhodli pro spravedlnost? Jiné jsem obklopil nepravými dobry a jejich prázdného ducha ošálil jakoby dlouhým mámivým snem. Ozdobil jsem je zlatem, stříbrem a slonovou kostí, ale uvnitř nic dobrého není. 4. Kdybys lidi, které pokládáš za šťastné, neviděl tak, jak se jeví očím, ale jací jsou ve skrytosti, byli by ubozí, nečistí, hanební, ozdobeni jen zvenku podobně jako stěny jejich domů. Tohle není trvalé a pravé štěstí. Je to jen slupka, a to tenká. Dokud tedy mohou tito lidé stát a podle své libovůle se vystavovat na odiv, září a oslňují. Když se přihodí něco, co je naruší a odhalí, tehdy se ukáže, kolik opravdové ošklivosti v hloubce skrýval ten cizí lesk. 5. Vám jsem dal dobra jistá, která vydrží. Čím víc je někdo obrací a prohlíží ze všech stran, tím jsou lepší a větší. Dovolil jsem vám pohrdat tím, co budí strach, hnusit si, co budí žádostivost. Netřpytíte se navenek, vaše dobra jsou obrácena dovnitř. Tak svět pohrdl vnějšími věcmi a raduje se z pohledu na sebe. Všechno dobro jsem dal dovnitř. Vaše štěstí je, že štěstí nepotřebujete. 6. ‚Děje se však mnoho hrozných, krutých, těžko snesitelných věcí.‘ Protože jsem vás od nich nemohl ochránit, obrnil jsem proti všemu vašeho ducha. Neste to statečně. To je to, čím převyšujete boha. On je oproštěn od snášení zla, vy nad ně můžete být povzneseni. Pohrdejte chudobou. Nikdo nežije tak chudý, jak se narodil. Pohrdejte bolestí. Buď se uvolní, nebo uvolní vás. Pohrdejte smrtí. Ta vás buď ukončí, nebo přenese jinam. Pohrdejte Štěstěnou. Nedal jsem jí zbraň, kterou by mohla zranit ducha. 7. Především jsem dal pozor, aby vás nikdo nedržel proti vůli. Cesta ven je otevřena. Nechcete-li bojovat, můžete utéct. Proto ze všech věcí, které jsem chtěl, aby byly pro vás nutné, jsem neučinil nic snadnějšího než smrt. Dal jsem duši na šikmou plochu. Táhne ji to. Pozorujte jen a uvidíte, jak krátká a volná cesta vede ke svobodě. Neudělal jsem vám v odchodu tak velké překážky jako v příchodu. Jinak velkou vládu by nad vámi Štěstěna měla, kdyby člověk umíral tak zdlouhavě, jak se rodí. 8. Každá chvíle, každé místo ať vás učí, jak snadné je dát přírodě výpověď a její dar jí vnutit zpět. Přímo u oltářů při slavnostních obětních obřadech, zatímco je vyprošován život, učte se smrti. Těla tučných býků klesají díky drobné ráně a živočichy velké síly srazí úder lidské ruky. Šíjový vaz se přerve tenkou ocelí, a když se přeřízne onen článek, který váže hlavu a krk, celá ta veliká masa se zhroutí. 9. Duch se neskrývá v hloubce a jistě nemusí být vyrván mečem. Nemusí se po hluboké ráně prohledávat vnitřnosti. Smrt je velmi blízko. Neurčil jsem přesné místo pro smrtící úder. Průchod najdeš, kdekoli chceš. Sám ten okamžik, který se nazývá umírání, kdy duše odchází od těla, je tak krátký, že jeho rychlost nelze ani postřehnout. Ať už hrdlo zadusí provaz, nebo cestu dechu uzavře voda, ať už hlavu rozbije při pádu tvrdý povrch země, nebo vdechnutý oheň přetrhne běh dechu, ať je to cokoli, je to rychlé. Ostýcháte se snad? Bojíte se příliš dlouho něčeho, co nastane tak rychle!“