Polybios (200–118 př. n. l.) je autor dějin římské expanze od roku 264 do zničení Kartága a Korintu Římany v roce 146. Strávil sedmnáct let jako rukojmí v Římě a dospěl zde k přesvědčení, že římská republika je svým politickým zřízením předurčena ke světovládě. Jeho spis o dějinách římské expanze ve východním středomoří nese titul Historiae. Zde v 6. knize vylíčil autor politologickou teorii vycházející z řeckých myslitelů a aplikoval ji na Řím jako příklad smíšené ústavy, která je dokonalá díky tomu, že spojuje výhody všech tří zdravých ústav. Tento pracovní překlad jeho pojednání o přirozením koloběhu ústav a o smíšené ústavě římské republiky (Historiae VI 3,1–9,10 a 11,11–14,12) vznikl jako příprava na prezentaci řecké politické teorie v rámci přednášek o antické filozofii.
3 (1) V případě řeckých států, které se často dostávaly do výšin a často zažívaly naprosté změny osudu, je snadné popsat jejich minulost i odhadnout jejich budoucnost. (2) Není totiž obtížné podat zprávu o známých skutečnostech a není těžké předpovědět budoucnost odvozením z minulosti. (3) O římském státě však není vůbec snadné vysvětlit současnou situaci vzhledem ke složité povaze ústavy ani předpovědět budoucnost vzhledem k naší neznalosti zvláštních rysů veřejného a soukromého života v Římě v minulosti. (4) Proto chceme-li dosáhnout jasného obecného názoru na charakteristické rysy jejich ústavy, je třeba věnovat zvláštní pozornost studiu. (5) Většina těch, jejichž cílem bylo nás o těchto věcech metodicky poučit, rozlišuje tři druhy ústav, které nazývají královská, aristokratická a demokratická. (6) Nyní bychom, myslím, měli zcela oprávněně žádat, aby nám osvětlili, zda tyto tři druhy představují jako jediné, nebo spíše jako nejlepší; (7) neboť v obou případech se podle mého názoru mýlí. Je totiž zřejmé, že za nejlepší ústavu musíme považovat kombinaci všech těchto tří odrůd, (8) neboť to máme doloženo nejen teoreticky, ale i skutečnou zkušeností, neboť Lykurgos byl první, kdo sestavil ústavu – ústavu Sparty – na tomto principu. (9) Na druhou stranu nemůžeme připustit ani to, že by to byly jediné tři odrůdy, neboť jsme byli svědky monarchických a tyranských vlád, které se sice od královské vlády velmi liší, ale přesto se jí do jisté míry podobají, (10) což je důvod, proč si monarchové obecně falešně přisvojují královský titul a používají ho, jak jen mohou. (11) Existovalo také několik oligarchických ústav, které se zdají mít jistou podobnost s ústavami aristokratickými, ačkoli rozdílnost je obecně co největší. (12) Totéž platí o demokraciích.
4 (1) Pravdivost toho, co říkám, je zřejmá z následujících úvah. (2) Zdaleka ne každou monarchii můžeme rovnou nazvat královskou, ale jen tu, kterou poddaní dobrovolně přijímají a kde se vládne spíše apelem na jejich rozum než strachem a silou. (3) Stejně tak opět nemůžeme označit za aristokracii každou oligarchii, ale pouze tu, kde je vláda v rukou vybraného sboru nejspravedlivějších a nejmoudřejších mužů. (4) Stejně tak není pravou demokracií ta, v níž si celý zástup občanů může dělat, co chce a co si zamane, (5) ale když v obci, kde je tradicí a zvykem ctít bohy, ctít rodiče, vážit si starších a dodržovat zákony, převládá vůle většího počtu, je třeba ji nazývat demokracií. (6) Měli bychom tedy tvrdit, že existuje šest druhů vlád, tři výše zmíněné, které má každý v ústech, a tři, které jsou s nimi přirozeně spřízněné, mám na mysli monarchii, oligarchii a ochlokracii. (7) První z nich, která vznikla, je monarchie, jejíž růst je přirozený a bez pomoci; dále vzniká královská vláda odvozená od monarchie nápravou nedostatků pomocí umění. (8) Monarchie se nejprve mění ve svou neřestnou spřízněnou formu, tyranii, a následně se zrušením obojího rodí aristokracie. (9) Aristokracie ze své podstaty degeneruje v oligarchii; a když se občané roznícení hněvem pomstí této vládě za její nespravedlnosti, vzniká demokracie; (10) a v pravý čas zvůlí a nezákonností této formy vlády vzniká vláda lůzy, která celou řadu dovrší. (11) Pravdivost toho, co jsem právě řekl, bude zcela jasná každému, kdo věnuje náležitou pozornost takovým počátkům, původům a změnám, které jsou v každém případě přirozené. (12) Neboť jen ten, kdo viděl, jak každá forma přirozeně vzniká a vyvíjí se, bude schopen poznat, kdy, jak a kde se růst, zdokonalování, změna a konec každé z nich pravděpodobně znovu objeví. (13) A právě na římskou ústavu lze, myslím, tuto metodu úspěšně aplikovat především, neboť její vznik a růst byl od počátku dán přirozenými příčinami.
5 (1) Podrobněji je snad výklad o přirozené změně jedné ústavy v druhou podán u Platóna a některých dalších filozofů. Protože je však komplikovaný a příliš rozvláčný, je málokomu přístupný. (2) Proto nakolik si myslíme, že to patří do historického pojednání i do obecného povědomí, pokusíme se ho stručně zrekapitulovat. (3) A i když se bude zdát, že jsme vlivem zobecnění něco vynechali, tento přehledný výklad jednotlivých bodů dostatečně doplní dosud nevyřešené otázky.
(4) Jaké jsou počátky ústav a z čeho tvrdím, že ústavy nejprve vyrůstají? (5) Když kvůli potopě nebo morovým ranám nebo nedostatečné úrodě nebo z jiných takových příčin dojde ke zkáze lidského rodu, jak jsme o tom už slyšeli a jak výklad ukáže, že se ještě mnohokrát stane, (6) tehdy spolu s ním zaniknou všechna zaměstnání a řemesla. Když pak z přeživších jako ze semen zase časem vyroste množství lidí, (7) tehdy také u nich jako u jiných živočichů, když se shromáždí (protože i oni se kvůli slabosti své přirozenosti budou pravděpodobně seskupovat do skupin stejného druhu), se nutně ujme vedení a moci ten, který vyniká tělesnou silou a duševní odvahou. (8) Tak to pozorujeme i u ostatních druhů nemyslících živočichů a musíme to pokládat za nejvlastnější dílo přírody. Vidíme, že u nich vždy vládnou ti nejsilnější – mám na mysli býky, kance, kohouty a tak podobně. (9) Tak je tomu pravděpodobně i v počátcích života lidí, kdy se shromáždí na způsob zvířat a poslouchají ty nejudatnější a nejschopnější, jejichž vládu určuje síla a pojmenovali bychom ji asi jako monarchii. (10) Když se lidé s tímto společenským systémem časem pozvolna obeznámí a zvyknou si na něj, zavdá to počátek království a tehdy poprvé vzniká představa dobra a spravedlnosti a podobně také jejich protikladů.
6 (1) Způsob této vlády a jejího zrodu je takovýto. (2) Všichni jsou přirozeně puzeni k sexuálním stykům a z nich se rodí děti. Kdykoli pak nějaké dítě vyroste a dosáhne dospělosti a neprojevuje vděčnost a nechrání ty, kdo ho živili, ale naopak se je chystá slovně a fyzicky napadat, (3) je zjevné a přirozené, že to členy společnosti štve a otravuje, protože jsou si vědomi péče, kterou rodiče musejí věnovat, a trápení s dětmi a jejich výchovou a výživou. (4) Vždyť lidský rod vyniká nad ostatní živé tvory tím, že pouze lidé mají účast na myšlení a rozumu. Proto je zjevné a přirozené, že jim tento rozdíl neunikne, jako je tomu u ostatních živočichů, (5) ale rozeznávají, co se děje, a jsou s přítomností nespokojeni a uvažují o budoucnosti a domýšlejí si, že něco podobného může potkat každého z nich. (6) Když pak zase jeden od druhého dostane ochranu a pomoc v nebezpečí a neprojevuje zachránci vděčnost, ale někdy se mu dokonce chystá škodit, je zjevné a přirozené, že ty, kdo o tom vědí, to štve a otravuje a zlobí se spolu se svým blízkým a vztahují si podobné věci na sebe. (7) Z toho postupně vzniká u každého představa možnosti zkoumat, co je náležité, a toto je počátkem a cílem spravedlnosti. (8) Podobně zase, když někdo všechny brání v nebezpečí a vystavuje se a odolává útokům nejsilnějších živočichů, je přirozené, že takový se dočká od většiny potvrzení přízně a předního postavení, zatímco tomu, kdo jedná opačně, se dostává odsouzení a nepřátelství. (9) Z toho pochopitelně zase postupně u většiny vzniká jakési zkoumání ošklivosti a krásy a jejich vzájemného rozdílu a jedno se kvůli své prospěšnosti dočkává horlivého napodobování, druhé odmítnutí. (10) Když ten, kdo má mezi nimi přední postavení a největší moc, vždy těmto lidem pomáhá v souladu s názory většiny a jeho poddaným připadá, že každému dává, co mu náleží, (11) už se mu nepodřizují ze strachu z násilí, ale většinou s ním vědomě souhlasí a jeho vládu chrání, a je-li už hodně starý, jednomyslně se ho zastávají a bojují proti těm, kdo ukládají o jeho vladařské postavení. (12) Tak se z monarchy stává nepozorovaně král, když se namísto hněvivosti a síly chopí nadvlády rozum.
7 (1) Toto je první přirozená lidská představa krásy a spravedlnosti a jejich protikladů. Toto je počátek a vznik opravdové královské vlády. (2) Vždyť většina bude chránit vládu nejen těmto vládcům, ale i jejich dětem s přesvědčením, že ti, kdo byli zplozeni a vychováni takovýmito lidmi, budou mít také podobné smýšlení. (3) Jestliže se někdy jejich potomkům král znelíbí, budou si potom volit vládce a krále nikoli už podle tělesných a duševních vlastností, ale podle rozdílů ve smýšlení a rozumu, protože s rozdíly v obojím už mají zkušenost přímo z praxe. (4) Za dávných časů ti, kdo byli jednou uznáni za krále a dosáhli této moci, zestárli v královském úřadě. Opevňovali se na různých místech, stavěli hradby a dobývali území jednak kvůli bezpečí, jednak kvůli zajištění dostatku životních potřeb pro poddané. (5) Když zajišťovali tyto věci, byli prosti veškerého podezření a závisti, protože se výrazně nelišili ani šatem, ani stravou a nápoji, ale měli podobné životní potřeby jako ostatní a vždy stejný životní styl jako většina. (6) Protože však si předávali vládu podle rodového následnictví, měli už zajištěnou vlastní bezpečnost a zajištěný nadbytek potravin. (7) Tehdy pod vlivem svých žádostí dospěli k názoru, že díky nadbytku potřebují vládnoucí mít jiný šat než poddaní a jiné požitky z jídla a rozmanitou úpravu pokrmů a že jim také nikdo nemůže upírat právo na milostné vztahy a styky s nepatřičnými partnery. (8) Na základě toho vzniklo nepřátelství a závist, na základě toho se rozhořela nenávist a zlovolný hněv, a proto se království změnilo v tyranidu. Rodil se počátek konce a úkladné spiknutí proti vládcům, (9) jež nevznikalo z podnětu těch nejhorších, nýbrž těch nejušlechtilejších a nejvelkodušnějších a nejodvážnějších mužů, protože takoví jsou nejméně schopni snášet zpupnost představených.
8 (1) Když lid dostal vůdce a ze zmíněných příčin sjednotil síly proti vládcům, snažil se úplně zničit královský a monarchický způsob vlády a začala se rodit vláda aristokracie. (2) Lidé ty, kteří svrhli monarchy, přijali hned za ochránce, jako by jim spláceli vděk, a svěřili jim vládu nad sebou. (3) Oni nejprve toto pověření rádi přijímali, ničemu nedávali přednost před obecným prospěchem a v soukromých záležitostech i ve věcech veřejných se řídili vždy s péčí a obezřetností. (4) Když tuto moc převzali po rodičích jejich synové, neměli zkušenost se zlem a vůbec neměli zkušenost s politickou rovností a svobodou slova, protože byli od začátku vychováni ve výsadách a privilegiích svých otců. (5) Proto jedni propadli chamtivosti a nespravedlivé touze po zisku, druzí opilství a nekonečnému hodování, další znásilňování žen a zneužívání dětí, a tak změnili aristokracii na oligarchii a rychle v lidu vyvolali podobné emoce, o kterých jsme právě mluvili. (6) Proto se také jejich konečný pád podobá zkáze tyranů.
9 (1) Když si totiž někdo uvědomí závist a nenávist občanů vůči vládcům a sám se odváží proti nim mluvit a konat, celý lid je připraven mu pomáhat. (2) Když potom jedny zabijí a druhé pošlou do vyhnanství, nerozhodnou se postavit si do čela krále, protože se ještě bojí nespravedlnosti dřívějších králů, ani se neodváží svěřit obecní záležitosti většině, protože dřívější nerozum mají přímo před očima. (3) Zůstává jim jediná neporušená naděje v sebe samé. K té se uchylují a oligarchickou ústavu nahrazují demokracií. Péči o obecní záležitosti i důvěru obce berou sami na sebe. (4) Dokud jsou ještě na živu někteří z těch, kdo zakusili nadřazenost oligarchů, radují se z přítomného uspořádání a velice si váží rovnosti a svobody slova. (5) Když však po nich přijdou mladí a demokratická vláda se opět předá dětem dětí, tehdy už jsou na výhody rovnosti a svobody zvyklí a neváží si jich, ale snaží se mít více než většina. Obzvláště k tomu dospívají ti, kdo vynikají majetkem. (6) Když se jim později vládnutí zalíbí a nemohou ho dosáhnout svépomocí vlastní zásluhou, utrácejí svůj majetek na všemožné pochlebování a podplácení lidu. (7) Když svou nerozumnou touhou po poctách konečně vychovají lid k chtivosti darů a úplatků, tehdy zase zaniká demokratické zřízení a demokracie se mění v násilí a vládu silné ruky (cheirokratia). (8) Když lid zvyklý jíst z cizího a chovat naději na život na účet souseda dostane pyšného a drzého vůdce, který je kvůli chudobě vyloučen z politických poct, (9) tehdy zavádí vládu silné ruky, sjednocuje se a koná popravy, posílá do vyhnanství a rozděluje půdu, dokud ve své zdivočelosti opět nenajde vládce a monarchu. (10) Toto je koloběh ústav, toto je řízení přírody, podle něhož se ústavní zřízení převrací a mění a opět navrací do téhož stavu. (11) […]
11 […] (11) Všechny tři druhy vlády, o nichž jsem mluvil výše, se podílejí na řízení římského státu. A použití těchto tří prvků při sestavování ústavy a při následné správě státu se ve všech ohledech projevovalo tak spravedlivě a korektně, že ani pro domorodce nebylo možné s jistotou říct, zda je celý systém aristokratický, demokratický, nebo monarchický. To bylo ostatně přirozené. (12) Pokud totiž člověk upřel zrak na moc konzulů, zdála se mu ústava zcela monarchická a královská; pokud se zaměřil na moc senátu, zdála se být opět aristokratická; a když se podíval na moc mas, zdálo se, že jde jednoznačně o demokracii. (13) Části státu spadající pod kontrolu jednotlivých složek byly a s několika modifikacemi stále jsou následující.
12 (1) Konzulové, dokud nevyvedou své legie, vykonávají moc nad všemi veřejnými záležitostmi v Římě, (2) neboť všichni ostatní magistráti kromě tribunů lidu jsou jim podřízeni a jsou povinni je poslouchat, a jsou to také oni, kdo uvádějí vyslance do senátu. (3) Kromě toho jsou to oni, kdo se radí se senátem o naléhavých záležitostech, oni podrobně provádějí ustanovení jeho dekretů. (4) Pokud jde o všechny státní záležitosti spravované lidem, je opět jejich povinností vzít si je na starost, svolávat shromáždění, zavádět opatření a předsedat provádění lidových dekretů. (5) Pokud jde o přípravu na válku a celkové vedení operací v poli, zde je jejich moc téměř nekontrolovatelná; (6) jsou totiž oprávněni vznášet na spojence požadavky, jaké si přejí, jmenovat vojenské tribuny, vybírat vojáky a vybírat ty, kteří jsou pro službu nejvhodnější. (7) Mají také právo při aktivní službě ukládat tresty komukoli, kdo je pod jejich velením; (8) jsou oprávněni vydat z veřejných prostředků jakoukoli částku, o níž rozhodnou, přičemž je doprovází kvestor, který věrně plní jejich pokyny. (9) Takže podíváme-li se pouze na tuto část správy, můžeme ústavu oprávněně prohlásit za čistou monarchii či království. (10) Mohu poznamenat, že jakékoli změny v těchto věcech nebo v jiných, o nichž se chystám mluvit, které mohou být provedeny v současné nebo budoucí době, nijak neovlivňují pravdivost názorů, které zde uvádím.
13 (1) Senát má v první řadě kontrolu nad státní pokladnou a reguluje všechny příjmy a výdaje. (2) Neboť s výjimkou plateb konzulům nesmějí kvestoři bez nařízení senátu vynakládat prostředky na žádný konkrétní účel. (3) A dokonce i ta výdajová položka, která je mnohem těžší a důležitější než kterákoli jiná – totiž výdaje, které cenzoři každých pět let vynakládají na veřejné práce, ať už na stavby, nebo na opravy –, je pod kontrolou senátu, který cenzorům na tento účel poskytuje dotaci. (4) Stejně tak zločiny spáchané v Itálii, které vyžadují veřejné vyšetřování, jako je zrada, spiknutí, otrava a vražda, spadají do pravomoci senátu. (5) Rovněž pokud nějaká soukromá osoba nebo obec v Itálii potřebuje arbitráž nebo požaduje náhradu škody nebo potřebuje pomoc či ochranu, všemi takovými záležitostmi se zabývá senát. (6) Zabývá se také pověřováním všech vyslanců, kteří jsou posíláni do zemí mimo Itálii buď za účelem urovnání sporů, nebo za účelem poskytnutí přátelské rady, nebo dokonce za účelem vznesení požadavků, nebo za účelem přijetí poddanství, nebo za účelem vyhlášení války; (7) a stejně tak v případě vyslanců, kteří přijíždějí do Říma, rozhoduje o tom, jaké přijetí a jaká odpověď jim má být dána. Všechny tyto záležitosti jsou v rukou senátu a lid s nimi nemá nic společného. (8) A tak se opět tomu, kdo pobývá v Římě v době nepřítomnosti konzulů, zdá, že ústava je zcela aristokratická; (9) a o tom jsou přesvědčeny mnohé řecké státy a mnozí králové, neboť všechny záležitosti s nimi spojené řídí senát.
14 (1) Poté se přirozeně nabízí otázka, jaká role v ústavě zůstává lidu, (2) uvážíme-li, že senát kontroluje všechny konkrétní záležitosti, o nichž jsem se zmínil, a co je nejdůležitější, řídí všechny záležitosti týkající se příjmů a výdajů, a uvážíme-li opět, že konzulové mají nekontrolovanou moc, pokud jde o zbrojení a operace v poli. (3) Přesto však lidu zůstává určitá část vlivu, a to velmi důležitá. (4) Je to totiž lid, který jediný má právo udělovat pocty a ukládat tresty, což jsou jediná pouta, jimiž drží pohromadě království a státy a vůbec celá lidská společnost. (5) Neboť tam, kde se rozdíl mezi nimi přehlíží nebo sice dodržuje, ale špatně uplatňuje, nelze řádně spravovat žádné záležitosti. Jak je to vlastně možné, když jsou dobří a zlí lidé hodnoceni stejně? (6) Právě lid tedy v mnoha případech soudí trestné činy, které se trestají pokutou a z kterých jsou obviněny osoby zastávající nejvyšší úřad. (7) Co se týče zmíněné soudní pravomoci, mají praxi, která je chvályhodná a měla by být připomenuta. Jejich zvyklosti dovolují, aby ti, kdo jsou souzeni na život a na smrt, když jsou shledáni vinnými, mohli odejít do dobrovolného vyhnanství, pokud ještě nehlasoval žádný z kmenů, které vynášejí rozsudek. (8) Takoví exulanti se těší bezpečí na území Neapole, Praeneste, Tiburu a dalších civitates foederatae. (9) Dále také lid uděluje úřady těm, kdo si to zaslouží, což je nejušlechtilejší pocta ve státě; (10) lid má moc schvalovat nebo zamítat zákony, a co je nejdůležitější, usnáší se o otázce války a míru. (11) Dále v případě spojenectví, mírových podmínek a smluv je to lid, kdo je všechny ratifikuje, nebo naopak zamítá. (12) I zde lze tedy věrohodně říci, že podíl lidu na vládě je největší a že ústava je demokratická.