Řečtina měla dlouhé a krátké samohlásky podobně jako čeština. V písmu se ale rozlišovalo pouze dlouhé a krátké "e" a "o". Repertoár řeckých samohlásek byl tedy:
| píše se: | čte se: |
|---|---|
| α | a / á |
| ι | i / í |
| υ | i / í |
| ε | vždy e |
| η | vždy é |
| ο | vždy o |
| ω | vždy ó |
Zapamatujte si:
- Ýpsílon lze číst jako české "y" (tedy stejně jako "i"), nebo jako úzkou střední samohlásku (německé "ü"). Můžete si vybrat.
- Ióta se čte jako "i", a to i na začátku slova, takže například jméno tohoto písmenka zní správně "ijóta", nikoli "
jóta". - Ióta narozdíl od českého měkkého "i" nepůsobí změkčení předchozí souhlásky: νίκη [nýké]
- Písmena alfa, ióta a ýpsílon se používají pro označení dlouhé i krátké samohlásky a délka se u nich nijak graficky nevyznačuje - čtenář si ji pamatoval. V tomto kurzu budeme trvat na rozlišování krátké a dlouhé výslovnosti pouze tam, kde je graficky vyznačena, tj. u epsílon : éta a omíkron : ómega.
Pouze ve slovnících a gramatikách se můžete setkat s označováním délek také u alfa, ióta a ýpsílon, a to ležatou čárkou nad znakem pro samohlásku: ῡ, ῑ, ᾱ.