Justin (cca 100–165) byl křesťanský filozof a apologeta, který napsal několik spisů, z nichž se dochovala Apologie (obhajoba křesťanství) adresovaná císaři Antoninu Piovi a Dialog s Židem Tryfónem. V tomto druhém textu Justin po úvodních autobiografických poznámkách argumentuje, že křesťanství, které označuje jako „filozofii“, je pravdivé, protože naplňuje proroctví židovských posvátných textů. Nerevidovaný překlad prvních 20 z celkových 142 paragrafů byl vytvořen na semináři Četba patristické literatury na HTF UK v ZS a LS 2015/2016. Zaznamenala ho Rostislava Gažíková-Fečová (čísla paragrafů dle Justini Martyris Apologiae pro Christianis et Dialogus cum Tryphone. Ed. M. Marcovich. Walter de Gruyter, 2005).
1. kapitola
[69] Když jsem se ráno procházel sloupořadím, potkal jsem nějakého člověka s jeho druhy. „Buď zdráv, filosofe,“ pravil, a jak to řekl, obrátil se a spolu s ním se otočili i jeho přátelé. Také já jsem ho na oplátku oslovil: „Co po mně chceš?“ pravím. On však na to: „Naučil jsem se v Argu od sókratika Korinta, že se nemá pohrdat těmi a přehlížet ty, co nosí tento šat (= šat filosofů), ba naopak, že se má s nimi přátelsky rozmlouvat, pokud z této společnosti vzejde prospěch ať už pro něj, nebo pro mě; pro oba je to dobré, byť i jen jeden by z toho získal užitek. Pročež – když vidím někoho v takovém oděvu – přistupuji k němu stejným způsobem, to jest s potěšením; a proto když jsem tě nyní uviděl, s radostí jsem tě uvítal a také tito (= moji společníci) mě následují a očekávají od tebe, že uslyší něco užitečného.“ „A kdo jsi ty, nejlepší smrtelníku?“ Tak jsem mu žertem řekl. A on mi prostě sdělil své jméno i původ: „Jsem Tryfón,“ praví. [70] „Jsem Hebrejec obřízky, který uprchl před válkou, která nyní vznikla, a většinu času se zdržuji v Helladě a v Korintu.“ Já jsem řekl: „Co ty – ty že bys mohl získat větší užitek z filosofie než ze svého zákonodárce a z proroků?“ „A proč by ne,“ řekl on, „cožpak nevedou filosofové stále řeči o Bohu, což mezi filosofy neprobíhají neustálé spory o jeho svrchovanosti a prozřetelnosti? Není-liž snad toto dílem filosofie, totiž zkoumání božství?“ „Ano, tak se to jeví i nám. Ale většina lidí se o toto nestará – tedy zda je jeden Bůh nebo více bohů a zda se o nás starají nebo ne – jako by toto poznání nepřispívalo k blaženosti. Naopak, snaží se přesvědčit i nás, že Bůh se sice stará o kosmos i samotné rody a druhy, ale o mě a o tebe už ne. To bychom se však přece k němu nemodlili ve dne v noci! Jak pro ně toto skončí, není těžké se domyslet. Ty, co si toto myslí, pak provází svoboda mluvit a dělat si, co chtějí, a též adeia, [71] aniž by se (přitom) báli či doufali v něco dobrého od Boha. A proč by (také) měli? Vždyť oni tvrdí, že toto se bude dít neustále, a navíc že i já a ty budeme žít stejný život, aniž by bylo slabšího nebo silnějšího. Avšak někteří jiní, kdož zastávají nesmrtelnost a netělesnost duše, se domnívají, že zůstanou bez trestu, ačkoliv spáchali nějaké zlo. (Netělesné je netrpící.) A že tedy ani boha nijak nepotřebují, jelikož je duše nesmrtelná.“ Ale on se na to zdvořile usmál: „Pověz nám tedy ty,“ pravil, „co si o tom myslíš, jaké poznání o Bohu máš a jaká je tvá filosofie.“
2. kapitola
„Povím ti tedy já,“ řekl jsem, „jak se to jeví mně: filosofie je skutečně největším a nejvzácnějším majetkem před Bohem, k němu nás sama vede a připravuje; opravdu jsou svatí ti, kdož oddali svou mysl filosofii. Co je to vlastně filosofie a za jakým účelem byla seslána lidem, to zůstalo skryté mnohým. Jinak by nebylo ani stoiků, ani peripatetiků či teoretiků, ani pythagorejců, neboť toto vědění je jedné jediné podstaty. Od kdy se stala vícehlavou, [72] chci povědět. Stalo se (totiž), že ti, co následovali ty první, zapálené pro filosofii, díky níž se stali známými, už nezkoumali pravdu, nýbrž obdivovali vytrvalost, zdrženlivost a neobvyklost jejich nauky a domnívali se (přitom), že to, co mají naučené od svého učitele, je pravdivé a pak také oni předávali (svým) následovníkům jiné a tomu podobné věci; a dostali takové pojmenování, jaké náleželo otci toho (kterého) uvažování. Také já, když jsem se zpočátku toužil připojit k někomu z nich, přidal jsem se k jednomu stoikovi. Nedostalo se mi však zadost ohledně Boha ani poté, co jsem u něho strávil dlouhý čas, protože on sám (tomu) nevěřil, ani neuznával potřebu existence takové nauky; odešel jsem tedy od něho a přidal jsem se k jinému, tzv. peripatetikovi, bystrému – jak se sám (o sobě) domníval. Ten mě v prvních dnech snesl, ale pak chtěl, abych pro něj stanovil mzdu, aby se nám (naše) společnost nestala neužitečnou. A to byl důvod, proč jsem ho opustil, nepovažuje ho už vůbec za filosofa. Moje duše (však) byla plna žádostivosti slyšet to, co je filosofii vlastní a čím je výjimečná, a tak jsem odešel k jednomu vyhlášenému pythagorejci, muži, který si zakládal na své moudrosti. Ale když jsem s ním potom rozmlouval, v úmyslu stát se jeho posluchačem a následovníkem, řekl: ,Cožpak? Zabýval ses už hudbou, astronomií a geometrií? Či se snad domníváš, že můžeš nazřít věci, které přispívají k blaženosti, aniž by ses naučil nejprve to, co má duši odvrátit od smyslových věcí a učinit ji schopnou pro věci inteligibilní, aby nazřela samu krásu a dobro?‘ Poté, co vychválil všechny tyto nauky a vyjádřil jejich nezbytnost, mě poslal pryč, když jsem mu přiznal, že se v těchto věcech nevyznám. Rmoutil jsem se tedy, jak to bývá, protože jsem ztratil naději, a navíc i proto, jelikož jsem si myslel, že on skutečně něco zná. Ale naopak, když jsem pak zvažoval, kolik času bych měl strávit nad těmi naukami, už jsem to nevydržel odkládat. [73] V bezradnosti svého bytí jsem naznal, že se obrátím ještě na platoniky, neboť také oni byli velmi vyhlášení. Do našeho města přišel nedávno jeden moudrý muž, vynikající platonik; i zlepšoval jsem se a každým dnem jsem dělal maximální pokroky. Nejvíc mě zaujaly myšlenky ohledně poznání netělesných věcí; nazírání idejí dávalo peří mému rozumu, a tak už za krátkou dobu jsem si myslel, že jsem moudrý, a bláhově jsem se domníval, že hned spatřím Boha, neboť to je (přece) cílem platónské filosofie.“
3. kapitola
A jak jsem tak byl v tom rozpoložení, usmyslel jsem si, že se naplním velkým klidem; (zamýšlel jsem se) vyhnout lidským cestám a vypravil jsem se na jedno klidné místo blízko u moře. Když (už) jsem byl blízko toho místa, kde jsem hodlal být obrácen sám k sobě, až tam dorazím, šel kousek za mnou nějaký vetchý stařec, (již) od ohledu úctyhodný, jevící mírnou a vznešenou povahu. Já se však – jakmile jsem se k němu otočil – zastavil a dosti ostře jsem na něho pohlédl. A on řekl: „Ty mě znáš?“ Já to popřel. „Proč se tedy na mě tak díváš?“ „Divím se,“ říkám, „že se ti přihodilo být na stejném místě jako já. Neočekával jsem totiž, že tu uvidím nějakého člověka.“ A on mi říká: „Mám starost o své blízké, oni jsou totiž někde venku. Já sám tedy jdu vyhlížet, co je s nimi; snad se tu odněkud vynoří. A co ty tady děláš?“ zeptal se mě on. „Užívám si,“ řekl jsem, „takovýchto diatríb, když se ve mně bez překážek rodí [74] rozhovor se mnou samým, [jako by to k sobě nebylo antagonistické]; krajina je rovněž nesmírně užitečná pro milovníka řeči.“ „Ty jsi tedy spíše milovníkem řeči, než mužem činu nebo milovníkem pravdy, nesnažíš se být praktikem než sofistou?“ „Jaký je tedy větší dobrý skutek, co může člověk učinit, ne-li to, že ukáže, že vše řídí logos a že ten, kdo mu rozumí a nechá se jím vést, vidí bludy ostatních a jejich praktiky, jako by nekonali nic bohumilého ani užitečného. Avšak bez filosofie a správného logu by nikdo neměl rozumnost. Proto je nutné, aby člověk filosofoval, měl to za největší a nejcennější konání, (vše) ostatní měl na druhém a třetím místě a věci spojené s filosofií považoval za správné a hodné uznání; pokud však filosofie neprovází ty, co se tomu věnují, pak jsou tyto věci samy o sobě zatěžující a vulgární.“ „Což snad filosofie nevede k blaženosti?“ řekl přerušiv mě. „Ovšemže ano“, řekl jsem já na to, „a jedině ona.“ „Co je vlastně filosofie,“ říká, „a jaká je její blaženost? Pověz, pokud ti nic nebrání to říci.“ [75] „Filosofie je přece,“ já na to, „znalostí bytí a poznáním pravdy, a blaženost pak je darem tohoto vědění a moudrosti.“ „A co ty nazýváš Bohem?“ řekl. „To, co je totožné a stále stejné a je příčinou ostatních věcí, to je Bůh.“ Takto jsem mu odpověděl a on se zaradoval, když to uslyšel, a dále se mě zeptal: „Což snad není znalost společným jménem pro různé věci? Vždyť ve všech těchto uměních se ten, kdo je znalým nějakého umění, nazývá znalcem, a to ve vojenství, v navigaci, v lékařství apod. A v lidských a božských věcech tomu tak není? Existuje tedy jakási znalost, která poskytuje poznání samotných lidských a božských věcí, a následně pak rozpoznání božskosti věcí těchto a spravedlnosti oněch?“ „Přesně tak,“ řekl jsem. „Co tedy? Cožpak lze nazírat Boha a člověka podobně jako hudbu, aritmetiku, geometrii nebo tomu podobné?“ Jistě ne,“ řekl jsem. „Neodpověděl jsi správně“, řekl on. „Jedna umění se k nám dostávají z poučení a z rozmluv, druhá však poskytují znalost z vidění. (Vždyť) pokud by ti někdo řekl, že (např.) v Indii žije živočich, nepodobající se žádnému jinému, takovému ani makovému, ale byl by rozmanitý a roztodivný, nemohl bys o něm ani slova povědět, pokud bys sám neuviděl, nebo pokud bys o něm neuslyšel od člověka, který ho spatřil. [76] „To tedy ne,“ říkám (na to). „Jak tedy mohou filosofové,“ řekl, „uvažovat o Bohu a pravdivě o něm hovořit, jestliže ohledně něj nemají poznání – ani své vlastní ani z doslechu?“ „Ale otče,“ řekl jsem mu, „nahlížení božství není (přece) možné očima tak jako vidění jiných živočichů, nýbrž je – jak praví Platón a já mu věřím – poznatelné jedině rozumem.“
4. kapitola
„Je tedy,“ řekl, „v naší mysli síla stejně velká a mocná, jako je zrak, aby uchopila to, co nebylo přijato smysly? Cožpak snad někdy lidská mysl nazře boha, aniž by byla ozdobena duchem svatým?“ „Vždyť Platón praví,“ řekl jsem, „že existuje oko rozumu, je samo takové a k tomu nám bylo dáno, abychom mohli nahlížet samotné ono čisté jsoucno, jež je příčinou všech věcí, které jsou poznatelné rozumem, nemaje barvu ani tvar, ani velikost ani nic jiného, co vidí oko smyslové. [77] Ale samo toto jsoucno“, řekl, „které je naopak za vší podstatou, se nedá vyslovit ani vypovědět, ale je samotnou krásou a samotným dobrem a vyvstává náhle v duších od přírody dobrých, a to na základě příbuznosti a touhy je uvidět.“ „Co tedy,“ řekl, „podle tebe máme příbuzného s Bohem? Což snad je duše božská a nesmrtelná, zdali je součástí oné královské (=božské) mysli? Cožpak tak jako ona vidí Boha, je přístupné i nám, abychom svou myslí pochopili božství, a tím byli blaženi již teď?“ „Jistěže,“ řekl jsem. „Zdali se však všechny duše rozprostírají ve všech živočiších,“ zeptal se, „či snad je to jiné pro člověka, jiné pro koně a jiné pro osla?“ „Ne,“ odpověděl jsem, „ony jsou ve všem.“ „Či snad pak,“ řekl, „uvidí koně a osli Boha, nebo ho dokonce už viděli?“ „Nikoliv,“ řekl jsem, „vždyť to (nevidí) ani mnozí lidé, pokud někdo z nich nežije spravedlivě a není-li očištěn spravedlností či nějakou jinou ctností.“ „Tedy“, řekl, „nepoznává ho skrze příbuznost, ani proto, že je v něm mysl, ale protože je rozumný a spravedlivý?“ „Jistě,“ řekl jsem, [„protože má to, čím rozumově poznává boha.“] „Co tedy? Škodí snad někomu ovce či kozy?“ „Nikoliv, v ničem.“ Odvětil jsem já. „Cožpak snad podle toho, co říkáš,“ pravil, „uvidí i ti živočichové?“ „Nikoliv, neboť jejich tělo je takové povahy, že je jim na překážku.“ [78] „Pokud by tato zvířata měla hlas,“ odvětil on, „buď si jist, že by právem mohla o to víc kritizovat naše tělo. Nyní to však nechme stranou a připusťme, co říkáš. Toto mi však pověz: Je duše schopna vidět, dokud je v těle, či snad, až když je z něj vysvobozena?“ „Zatímco je (duše) v lidské podobě,“ řekl jsem, „je schopna toho dosahovat skrze mysl, snáze však, když je odloučena od těla, neboť pak začne být sama sebou, a tehdy dosahuje toho, po čem po celou dobu toužila.“ „A zda si to pamatuje, když se vtělí do člověka?“ „Mně se zdá, že ne,“ řekl jsem. „Jaký prospěch tedy z toho mají ti, co viděli? A jakou výhodu má ten, co viděl, nad tím, co neviděl, pokud si ani samo to, co viděl, nepamatuje?“ „Na to nemám, co bych řekl,“ odpověděl jsem. „A co se děje s těmi (dušemi), co jsou odsouzeny jako nehodné toho vidění?“ „Ty jsou spoutány do zvířecích těl, toto je jejich trestem.“ „Vědí tedy, že z tohoto důvodu jsou v takovýchto tělech a že v něčem pochybily?“ „Myslím, že ne.“ „Pak tedy, jak se zdá, pro ně z toho trestu nic není prospěšného. Řekl bych dokonce, že nejsou ani (doopravdy) trestány, nevezmou-li si z trestu poučení.“ „To jistě ne.“ „Pak ani duše nevidí Boha, ani se neproměňují v jiná těla: neboť pokud by věděly, že jsou takto trestány, bály by se pak byť i jen náhodou pochybit.“ „Však i já souhlasím,“ řekl, „že i ony jsou s to chápat, že existuje Bůh a že [79] spravedlnost a zbožnost jsou dobrem.“ „Správně mluvíš,“ řekl jsem.
5. kapitola
„Nic tedy o tom nevědí filosofové, vždyť ani nemohou hovořit o tom, co asi duše je.“ „Vypadá to, že ne.“ „Dokonce ji ani nemohou nazývat nesmrtelnou, protože pokud nesmrtelná, je zcela jistě nezrozená.“ „Vdyť nezrozená a nesmrtelná je podle některých, co si říkají platonici.“ „Zdalipak tedy i ty říkáš, že kosmos je nezrozený?“ „Někteří to říkají, ale já s nimi nesouhlasím.“ „Dobře činíš. Jakýpak smysl se má domnívat, že tělo – schopné klást odpor, složené, rozdílné, hynoucí a rodící se každý den – nepovstalo prostřednictvím nějakého počátku? Pokud je kosmos zrozený, tak i duše jsou nevyhnutelně vzniklé a snad asi navždy. Vznikly právě kvůli lidem a ostatním živočichům, pokud vůbec řekneš, že vznikly odděleně, a ne zároveň s vlastními těly.“ „Tak se to zdá být správně.“ „Ne, nejsou, jelikož i kosmos se nám vyjevil jako vzniklý.“ „Já však tvrdím, že ani duše neumírají,“ řekl jsem, „protože to by byla skutečně výhoda pro zlé lidi.“ „Tak co tedy? Vždyť duše zbožných zůstanou na lepším místě, a duše těch nespravedlivých a zlých na (místě) horším, očekávajíce čas soudu. Takto jedny duše – hodné Boha – už neumírají, a ty druhé jsou souzené do té doby, dokud Bůh chce, aby existovaly a byly souzené.“ „Zdali tedy to, co říkáš, je totéž jako to, co se ohledně kosmu domnívá Platón v Timaiovi, když říká, že (kosmos) je zničitelný a porušitelný stejnou cestou, jakou vznikl. Nebude však zničitelný ani nedosáhne smrti, pokud si to Bůh nepřeje? Tobě se (snad) zdá, že se (tam) mluví i o duších a o všem?“ „Ano. Všechny věci, které jsou mimo Boha, nebo co po něm budou, mají porušitelnou povahu a mohou být zničené, a už neexistovat. Neboť jen Bůh sám je nezrozený a neporušitelný. Kvůli tomu jsou duše umírající a trestané. [81] Pokud by byly nezrozené, nehřešily by, aniž by byly pošetilé, bázlivé a navíc zpupné. Ale ani by nebyly ochotné vstoupit do sviní a hadů a psů a ani by pak nebylo možné je (k tomu) nutit, pokud by nebyly nezrozené. Neboť nezrozené je rovno nezrozenému a je stejné a totožné, aniž by jedno předčilo druhé mocí a cenou. Proto ani mnohé a rozličné věci nejsou nezrozené, neboť pokud by v nich byla nějaká rozdílnost, nenašel bys příčinu té rozdílnosti, ani kdyby ses snažil, ale stále bys jen vysílal mysl do nekonečna; a potom se zasekneš na jednom a z vyčerpání toto jedno nazveš příčinou.“ „Což tyto věci zůstaly skryté Platónovi a Pythagorovi, těm moudrým mužům, co se stali hradbou a oporou filosofie?“
6. kapitola
„Vůbec mi nezáleží na Platónovi ani Pythagorovi, zkrátka v celku na nikom, kdo si takové věci myslí. Neboť pravda je taková – dozvěděl by se to odtud (= z následujícího). Duše buďto život je, anebo život má. Jestliže je tedy duše životem, oživovala by něco jiného, ne však sebe samu; tak jako pohyb pohybuje jiným více než sebou samým. Že však duše žije, to nikdo nepopírá. Pokud však žije, [82] nežije proto, že by byla životem, nýbrž že na životě participuje. To, na čem participuje, je ale odlišné od toho, na čem participuje. Duše je účastna na životě, protože Bůh chce, aby žila. Takto tedy také nebude participovat tehdy, když (Bůh) nebude chtít, aby žila. Žití jí není vlastní tak jako Bohu. Avšak zrovna tak člověk podle všeho neexistuje stále – ani tělo není vždy spojeno s duší, ale když se má toto spojení přerušit, opouští duše tělo, a člověk už není. A takto, je potřeba, aby už duše neexistovala, vzdálí se od ní živý duch – a duše už není, ale i ona odchází zpět na místo, odkud byla vzata.“
7. kapitola
„Koho tedy člověk ještě použije za učitele, nebo odkud může získat prospěch, jestliže ani v těchto filosofech není pravda?“ „Před dlouhou dobou žili někteří, [83] (ještě) starší než tito tzv. filosofové, a byli blažení, spravedliví a bohumilí, mluvili božím duchem a věštili budoucí věci, které se právě teď dějí – a ty nazývají proroky. Oni jediní viděli pravdu a hlásali ji lidem, nikoho se nezalekli, ani na nikoho nebrali ohled, ani nepodléhali slávě, zato říkali pouze to, co viděli a slyšeli, naplněni božím duchem. Jejich spisy přetrvávají dodnes a je možné, aby – když si je člověk přečte – z nich měl největší užitek; a to se týká začátků a konců a těch věcí, co má znát filosof, když tomu uvěří. Nepodložili tehdy své výklady racionální argumentací, protože jsou hodnověrnými svědky pravdy, nad každý rozumový argument; to, co se událo, a to, co se děje, nutí (člověka) souhlasit s jejich slovy. Pravdou je, že i skrze mocné činy, které konali, byli hodni toho, aby se jim věřilo, protože Boha pokládali za Spasitele a Otce všeho a zvěstovali o jeho Pomazaném, jeho Synu. Avšak klamní proroci právě toto ani neučinili, ani nečiní, naplněni zlým a nečistým duchem; [84] přesto si troufají konat jakési mocné činy pro ohromení lidí a zlé duchy a démony oslavují. Ty však především pros, aby ti byla brána světla otevřena, protože to vůbec není poznatelné každému, leda že by mu dal Bůh a též jeho Pomazaný možnost chápat.“
8. kapitola
Tyto a mnohé jiné věci tento člověk řekl, o čemž teď není čas mluvit; i odešel s pobídkou, abych se toho držel. Mně však bezprostředně po tom vzplál oheň v duši a zachvátila mě láska k prorokům a mužům jim podobným, kteří jsou přátelé Pomazaného. Rozmlouval jsem se sebou o jeho slovech a shledal jsem, že to je jediná prospěšná a neotřesitelná filosofie. Právě proto jsem teď filosofem. Přál bych si, aby všichni dostali stejnou touhu jako já a aby se neodvraceli od slov Spasitelových. (Ta slova) mají v sobě bázeň a jsou s to znejisťovat ty, co se odchylují od správné cesty, avšak radostné odpočinutí nastane těm, co se jím zabývají. Pokud ti nějakým způsobem záleží na sobě a stojíš-li o spasení a máš důvěru v Boha, protože ti ta věc není cizí, a uznáš-li božího Pomazaného a staneš se dokonalým, dosáhneš blaženosti.“ [85] Když jsem to, nejmilejší, řekl, zasmáli se ti, co byli s Tryfónem, a také on se pousmál řka: „Souhlasím s něčím, co říkáš, a obdivuji tvou horlivost ohledně záležitostí božství, ale lepší by bylo, kdyby ses zabýval ještě filosofií Platónovou nebo ještě někoho jiného a cvičil se ve vytrvalosti, zdrženlivosti a rozumnosti, lépe než by ses nechal klamat lživými slovy a než abys následoval ty, co za nic nestojí. Pokud bys zůstával při onom filosofickém způsobu života a žil bezúhonně, zůstávala by ti naděje na lepší úděl. Když však opustíš Boha a začneš věřit v člověka, jaká ti pak ještě zbývá spása? Jestliže tedy si chceš poslechnout i mě (již tě totiž pokládám za přítele), nejprve se dej obřezat, dále dodržuj sobotu a slavnosti a boží novoluní, jak je stanoveno zákonem, a prostě dělej všechny ty věci, co jsou zapsané v zákonu, tehdy snad bude pro tebe u Boha slitování. Avšak Kristus, ač byl snad zrozen a někde byl, je neznámý, a ještě ani sám o sobě neví, ani nemá žádnou moc, dokud nepřijde Eliáš, aby ho pomazal a učinil ho všem zjevným. Vy však jste přijali pošetilou zvěst a (sami) si Krista vytváříte a kvůli němu nerozvážně hynete.“
9. kapitola
„Kéž se ti promine“, řekl jsem, „a kéž je ti odpuštěno, člověče, neboť nevíš, co říkáš, ale v důvěře k učitelům, kteří nechápou písma (Písmo), z ukvapenosti říkáš, co ti na mysl přijde. Pokud bys chtěl o tom přijmout důkaz, dozvíš se, že nejsme v bludu a nepřestaneme toto vyznávat, i když na nás padne pohana od lidí, i kdyby nás nejhroznější tyran nutil se toho zříci. Když setrváš, ukážu ti, že jsme neuvěřili prázdným báchorkám ani nepodloženým řečem, nýbrž slovům naplněným Božím duchem, oplývajícím mocí a překypujícím milostí.“ Pak zase ti, co byli s ním, propukli v smích a nepřístojně vykřikli. Tak já jsem vstal, hotov odejít, ale on mě chytil za oděv a řekl, že mě nepustí dřív, dokud nedokončím, co jsem slíbil. „Tak ať společníci nehlučí,“ řekl jsem, „a ať se nechovají takto neslušně, ale pokud chtějí, ať v tichosti naslouchají, pokud však jim důležitější zaměstnání brání, tak ať odejdou. My pak někam poodejděme a v klidu dokončeme výklad.“ I Tryfón uznal, že je to dobrý nápad, abychom tak učinili, i odešli jsme do ústraní uprostřed sloupořadí stadionu. Dva z těch, co byli s ním, se posmívali a žertovali na účet našeho vážného snažení a vzdálili se. Když jsme přišli na ono místo, kde byla na obou stranách kamenná sedadla, ti, co byli s Tryfónem, si sedli na jednu stranu a jeden z nich načal rozpravu o válce, která proběhla v Judsku, a rozmlouvali.
10. kapitola
A když skončili, já jsem k nim začal mluvit takto: „Viníte nás, přátelé, z toho, že nežijeme podle zákona a neobřezáváme své tělo jako vaši otcové a nedržíme sobotu? Nebo je vámi opovrhován i náš život a zvyky? Toto je to, co míním: což i vy věříte tomu, že my jíme lidi a že po té hostině zhasínáme lampy a oddáváme se nezákonným pohlavním stykům? A za tento zákon nás nepravdivě odsuzujete, že se takovým naukám věnujeme, a nevěříme tomu, co vy považujete za pravdu?“ [87] „Toto je to, co nás nejvíc udivuje,“ řekl Tryfón, „to, co mnozí říkají, není hodno uvěření, neboť je to vzdáleno lidské přirozenosti. Vím však, že vaše přikázání v tom tzv. evangeliu jsou tak podivuhodná a velká, že i já se domnívám, že nikdo není schopen je dodržovat; vždyť i mně záleželo na tom, abych si je přečetl. S tím máme všichni největší potíž, že vy, kdož tvrdíte, že jste zbožní a ctnostní a považujete se za lepší, než ostatní /národy/, se podle ničeho od nich neodlišujete a nelišíte se od pohanů jiným způsobem života, tím, že ani svátky, ani sobotu nedodržujete a ani obřízku nemáte, a navíc doufáte v nějakého ukřižovaného člověka a věříte, že dosáhnete dobro od Boha, i když jeho přikázání nedodržujete. Což snad jsi nečetl, že ,zhyne ta duše z rodu toho, co nebude obřezaný osmého dne‘? (Gn 17,14) Podobně to platí i o cizincích a otrocích. Unáhleně jste pohrdli touto smlouvou a nedbáte jí ani následujících (ustanovení), a pokoušíte se nás přesvědčit, jako byste poznali Boha, ač nečiníte nic, co činí bohabojní (proselyté). Pokud tedy se můžeš proti tomu bránit a ukázat, jakým způsobem doufáte v cokoliv, i když nedodržujete zákon, to si velmi rád poslechnu – a podobně můžeme probrat též podobné věci.“
11. kapitola
„Nikdy nebude jiného Boha, Tryfóne,“ takto já k němu (pravím), „a ani od věků nebylo, kromě toho, co toto veškerenstvo stvořil a uspořádal. Ani my se nedomníváme, že je jiný Bůh váš a jiný je náš, nýbrž že je to ten, [88] co vyvedl vaše otce ze země egyptské, a ani v žádného jiného nedoufáme, protože není, nýbrž v toho, v něhož (doufáte) i vy, totiž Boha Abrahama, Izáka a Jákoba. Doufáme však nikoliv skrze Mojžíše ani skrze zákon, neboť bychom určitě dělali totéž co vy. Ve skutečnosti jsem se však dočetl, Tryfóne, že bude jak nejvyšší zákon, tak smlouva nejprávoplatnější ze všech, již mají všichni lidé usilující o Boží dědictví zachovávat. Neboť ten zákon z hory Choréb je už starý a je jenom váš, zatímco nový je prostě všech. Jestliže byl ustanoven zákon proti zákonu, (nový) ukončil ten předcházející a smlouva, která vznikla poté, zastavila podobně tu předchozí. Jako zákon věčný a dovršený byl nám dán Kristus, a jako smlouva věrná, po níž už nebude žádný zákon, žádné nařízení ani přikázání.“ „Což tys nečetl, co pravil Izajáš? ,Poslouchejte mě, poslouchejte mě, národe můj a králové, pozorně mě poslouchejte, neboť můj zákon a můj soud vyjde ode mne jako světlo národů. Blíží se rychle moje spravedlnost a vyjde moje spása a národy budou doufat v mou mocnou paži.‘ (Iz 51,4n) A Jeremijáš ohledně tohoto ustanovení praví: ,Hle, přicházejí dny, praví Pán, a uzavřu s domem Izraele a s domem Judy smlouvu novou, ne tu, co jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské.‘ (Jr 31,31n) Pokud tedy Bůh vyhlásil smlouvu novou, ustanovenou jako světlo národů, vidíme a jsme tak i přesvědčeni, že právě skrze jméno toho ukřižovaného [89] Ježíše Krista lidé, kteří přišli k Bohu od model a jiných nepravostí, až do smrti zachovávají své vyznání a jsou zbožní; a všem lidem je umožněno pochopit na základě skutků a moci, která je provází, že toto je ten nový zákon a nová smlouva a naděje těch všech národů, které očekávají dobrodiní od Boha. Ten pravý izraelský národ, totiž duchovní, a rod Judy, Jákoba, Izáka a Abrahama, který byl jako neobřezaný na základě víry uznán Bohem a požehnán a byl provolán otcem mnohých národů – to jsme my, kdož skrze tohoto ukřižovaného Krista vcházíme k Bohu, jak se nám ukáže postupem (dalšího) výkladu.“
12. kapitola
Řekl jsem ještě a dodal, co Izajáš říká na jiném místě: „,Vyslechněte moje slova a vaše duše bude žít: a uzavřu s vámi smlouvu věčnou; ty svaté a věrné věci Davidovy. Hle, dal jsem ho národům za svědka… Národy, které tě neznají, budou tě vzývat, lidé, kteří v tebe nevěří, utečou se k tobě, k Bohu, kvůli tvému Svatému Izraele, protože tě oslavil.‘ (Iz 55,5) Tentýž zákon vy jste znevážili a onu novou svatou smlouvu snižujete a ani nyní ji nepřijímáte a ani se neobracíte, když jste se dopustili zlého. ,Neboť vaše uši se ucpaly, vaše oči byly oslepeny a vaše srdce se zatvrdilo.‘ (Iz 6,10) Volá Jeremjáš, avšak vy ani tak neposloucháte; je přítomen zákonodárce, a vy ho nevidíte. [90] ,Chudí jsou evangelizováni, slepí vidí‘ (Mt 11,5), ale vy nechápete. Je již zapotřebí druhé obřízky, a vy se pyšníte tou, co máte na těle. Obnovený zákon váš žádá, abyste dodržovali sobotu; a vy, když jeden den zahálíte, již se považujete za blažené, aniž byste chápali, proč vám to bylo nařízeno. A když jíte nekvašený chléb, říkáte, že jste splnili vůli Boží. Však ne v těchto věcech má zalíbení Pán, náš Bůh. Je-li mezi vámi nějaký křivopřísežník nebo zloděj, ať (od toho) odstoupí; je-li nějaký smilník, ať se obrátí; a tak nechť dodržují ,nádhernou a pravdivou sobotu Boží‘ (Iz 58,13). Nemá-li někdo čisté ruce, ať se umyje – a je čist.
13. kapitola
IzIzajáš vás neposlal do koupele, abyste tam smyli vraždu a ostatní hříchy, které ani všechna voda moře nestačí smýt, ale – jak je vidět – již dávno byla tato koupel určena ke spáse, která provázela ty, co činí pokání a už se neočišťují krví kozlů a ovcí a popelem jalovice ani obětinami z mouky, nýbrž vírou skrze krev a smrt Krista, jenž pro toto zemřel, jak řekl Izajáš slovy: ,Ukáže Pán svou paži svatou před všemi národy – a spatří všechny národy a končiny země spásu do Boha. Odstupte, odstupte, odstupte, vyjděte odtamtud a nedotkněte se nečistého, vyjděte z jejího středu a oddělte se, vy, kteří nesete náčiní Páně: protože neodcházíte ve zmatku, půjde před vaší tváří Pán, který vás shromažďuje, [91] Bůh Izraele. Hle, porozumí můj služebník a bude vyvýšen a velice oslaven. Jak jsou mnozí bez sebe před tebou! (Takto bude člověk pohrdat tvým obrazem a slávou.) Takto se budou podivovat všechny národy nad sebou a králové budou držet svá ústa, neboť ti, jimž o něm nebylo zvěstováno, uvidí, a ti, kteří neslyšeli, porozumí.‘ (Iz 52, 10-15) ,Pane, kdo uvěřil naší zvěsti? A paže Páně, komu je odhalena? Ohlásili jsme (se) před ním jako dítě, jako kořen v žíznivé zemi. Nemá podobu ani slávu; a spatřili jsme ho – a neměl podobu ani krásu. Ale jeho podoba je znevážena a opuštěna syny lidí. Člověk zraněný umí nést slabost, neboť je před ním odvrácena; je zbaven cti a nepočítá se s ním. Tak nese naše hříchy a trpí za nás; a my ho začínáme pokládat za trpícího, zraněného a ublíženého. Takto je zraněn kvůli našim hříchům a slabý je kvůli našim nepravostem, výcvik našeho klidu spočívá v něm, jeho ranou jsme vyléčeni. Všichni jsme bloudili jako ovce, člověk na své cestě zabloudil a Pán ho vydal za naše hříchy. A on v utrpení neotevírá svá ústa, jako ovce na porážku je veden a jako beránek před stříháním je bez hlesu – tak neotevírá svá ústa. V jeho ponížení byl vynesen jeho rozsudek. Kdo vyloží jeho důvod? Protože je odstraněn ze země jeho život, kvůli nepravostem mého lidu přichází na smrt. A dám (ty) zlé za jeho hrob a bohaté za jeho smrt, neboť nekonal nepravost a nebude nalezena lest v jeho ústech. [92] A Pán chce očistit od rány. Obětujete-li za hřích, vaše duše uvidí dlouhověké potomstvo. A Pán ho chce uchránit námahy jeho duše a ukázat mu světlo a přetvořit ho porozuměním, ospravedlnit spravedlivého za dobré služby druhým. A sám ponese naše hříchy. Proto on (sám) zdědí mnohé a rozdělí kořist silných, za to, že jeho duše byla vydána na smrt; bude započítán mezi hříšníky; a sám nesl hříchy mnohých a byl vydán na smrt kvůli jejich přestoupením.‘ (Iz 53, 1-10) ,Zaraduj se, ty, která nerodíš, propukni v jásot a zvolej, ty, kterás neměla porodní bolesti, neboť je mnoho dětí ženy opuštěné, víc než, která měla muže, řekl Pán. Rozšiř místo pro svůj stánek a své závěsy, upevni je a nešetři, prodluž hranice a pevně (je) vykolíkuj, rozprostři doprava i doleva; a tvé potomstvo zdědí národy a osídlíš mnohá opuštěná města. Neboj se, že jsi byla zahanbena, ani se netrap, že jsi byla pokárána, protože zapomeneš na věčnou hanbu a pohana tvého vdovství nebude připomínána. Protože Pán učinil sobě jméno a vysvoboditel tvůj, sám Bůh Izraele, po celé zemi bude vzýván. Jako ženu opuštěnou a malomyslnou poslal tě Pán, jako ženu od mládí nenáviděnou.‘ (Iz 54, 1-6)
14. kapitola
Na základě této koupele, která vzešla ku prospěchu odlišných národů, došlo k obrácení a k pochopení Boha, jak řekl Izajáš – my jsme uvěřili a sami zjišťujeme, že ona jím obhajovaná křestní koupel jako jediná může očistit ty, kteří se obracejí, neboť je to voda života. (Jr 2,13) A ty nádrže, co jste si vykopali, jsou zničené a k ničemu vám nejsou. Vždyť jaký je prospěch z oné koupele, která rozjasňuje jen a jen tělo? Omyjte duši od hněvu, [93] hrabivosti, závisti a nenávisti, a hle, tělo je čisté. Neboť toto je význam svátků nekvašených chlebů – abyste nečinili staré skutky zlého kvasu. Vy však jste vše pochopili tělesně a považujete to za zbožnost, a když takové věci konáte, v duši jste plni lsti a zkrátka všeho zlého. Proto Bůh po sedmi dnech jedení nekvašeného chleba přikázal zadělat nový kvas, to jest konat jiné skutky, a ne napodobovat staré a špatné. A protože to je to, co tento nový zákonodárce po vás žádá, opět prozkoumám, co už jsem dříve řekl, spolu s ostatními slovy, co jsem opomenul. Byla však Izajášem pronesena takto: ,Budete mě poslouchat a vaše duše bude žít; uzavřu s vámi smlouvu věčnou, svatá ustanovení Davidova. Hle, dal jsem ho jako svědectví národům, jako vůdce a velitele. Národy pohanské, které o tobě nevědí, budou tě vzývat, a lidé, kteří tě neznají, k tobě se utečou, k Bohu jedinému, kvůli Svatému Izraele, protože tě oslavil. Začněte hledat Boha a při tom nalézání jeho ho vzývejte, a kdykoliv se k vám bude blížit, ať bezbožník opustí své cesty a muž nepravosti (ať opustí) své záměry a obrátí se k Pánu – a bude omilostněn; neboť (on) nadlouho odpustí naše hříchy. Neboť moje záměry nejsou totéž co vaše záměry, stejně jako moje cesty nejsou jako vaše cesty; ale tak, jako je vzdáleno nebe od země, tak je vzdálena moje cesta od vaší cesty, (tak je vzdáleno) vaše chápání od mého chápání. Vždyť (stejně) jako spadne sníh nebo déšť z nebe a nevrátí se zpět, dokud nenapojí zemi a ta nezačne plodit a rašit a (dokud) nedá semeno rozsévačovi [94] a chléb k jídlu, tak to bude i s mým slovem, jež vyjde z mých úst a dozajista se nevrátí, dokud se nenaplní vše, co jsem zamýšlel, a neprosadím svá přikázání. Neboť v radosti vyjdete a budete vyučováni s potěšením, hory a pahorky povyskočí očekávajíce vás, všechny stromy na poli zatleskají větvemi, místo trní vzroste cypřiš a místo plevele vzejde myrta a Pán bude jménem a věčným znamením.‘ (Iz 55, 3-12) Neboť proroci vyřkli slova tato a takováto“, řekl jsem, „Tryfóne, jedna (slova) hovoří o prvním příchodu Krista, kdy je ohlášen jako opovržený, beztvarý a smrtelný, a druhá (slova) jsou řečena ohledně jeho druhého příchodu, kdy přijde v slávě a na oblacích a uvidí váš lid; a ten pozná, koho probodli, jak Ozeáš, jeden z dvanácti proroků, a Daniel předpověděli.
15. kapitola
Jak pravil Izajáš: ,Naučte se postit opravdovým Božím půstem, abyste se Bohu zalíbili. Zvolej ze vší své síly a nešetři se, na polnici povyš svůj hlas a ohlas mému národu jeho hříchy a domu Jákobovu jeho nepravosti. Hledají mě den za dnem a touží poznat mé cesty. Jako národ, když koná spravedlnost a neopouští Boží soud, žádají mě nyní o spravedlivý soud a dychtí přiblížit se Bohu, řkouce: Nač jsme se postili, když jsi nás neviděl? Ponížili jsme své duše, a ty sis (toho) nevšiml. – Neboť ve dnech, kdy se postíte, si hledíte svých zálib a všechny své služebníky proháníte. Hle, jen ke sporům a rozmíškám se postíte a poníženého tlučete pěstí. K čemu se mi tu postíte, až je dnes váš hlas slyšet jako křik? Já jsem nezvolil takový půst ani den, ne abych ponižoval člověka na duši a ani (nechci), abys ohnul svou šíji jako obruč a ustlal si na pytlovině a popelu; ani takto nenazvete půst dnem příjemným Pánu. Nikoliv, ne takový půst jsem zvolil, praví Pán: rozvazuj každé nespravedlivé pouto, ruš pouta násilných smluv, propouštěj na svobodu zdrcené a trhej každý nespravedlivý úpis. Lámej hladovému svůj chléb a chudobné bez domova přiveď do svého domu: když uvidíš nahého, oblékej ho a neopovrhuj příbuznými ze svého pokolení. Tehdy časně zrána tvé světlo vyvře a tvůj šat se rázem rozzáří a bude ti předcházet tvá spravedlnost a sláva Boží tě obleče. Tehdy zvoláš a Bůh tě vyslyší, neboť ještě během tvé mluvy ti řekne: Hle, tady jsem. Jestliže však odejmeš od sebe pouto, lomení rukou a reptání a jestliže z duše dáš chléb hladovému a nasytíš duši ztrápenou, tehdy vzejde tvé světlo a tvá temnota bude jako poledne. A tvůj Bůh bude stále s tebou a budeš naplněn tak, jak si žádá tvá duše; a kosti tvé se obalí tukem a (tvá duše) bude jako zahrada zavlažená a pramen vody či země, jež nepřišla o vodu. Obřežte tedy svá srdce neobřezaná‘ (Iz 58, 1-11), [96] jak si Boží slova, (řečená) skrze všechny tyto proroky, žádají.
16. kapitola
A prostřednictvím Mojžíše Bůh volá takto, řka: ,Obřežte zatvrzelost svých srdcí a šíji už nezatvrzujte. Pán, váš Bůh, /tento Bůh bohů a Pán pánů/, je Bůh velký a silný a strašlivý, ten, co nevzhlíží k osobám a nepřijímá dary.‘ (Dt 10,17) A v Levitiku: ,Spáchali přestupek a přehlíželi mě, a protože přede mnou chodili křivě, i já jsem s nimi křivě zacházel a zahubím je v zemi jejich nepřátel. Tehdy se zastydí a obrátí své neobřezané srdce. (Lv 26,40) Vždyť byla (od doby) Abraháma dána obřízka těla na znamení, abyste byli odlišeni od ostatních národů i od nás a abyste utrpěli to, co právem trpíte, a aby vaše pole byla opuštěna a vaše města vypálena ohněm a aby jejich plody před vámi jedli cizinci‘ (Iz 1,7) a aby nikdo z vás nevstoupil do Jeruzaléma. Neboť ničím jiným se neodlišujete od jiných lidí, kromě toho jediného – obřízky na svém těle. Nikdo z vás, jak se domnívám, se neodváží říci, že Bůh snad byl a je a znal a zná věci budoucí, které se mají stát, a předem připravuje každému, co si zaslouží. A vám se toto stalo dobře a správně. Vždyť jste zabili Spravedlivého a před tím i jeho proroky a nyní zneuznáváte ty, kteří v něj doufají, a Boha vševládce, jenž ho povolal, a Tvůrce veškerenstva tupíte, jak můžete, a proklínáte ve svých synagogách ty, co věří v Krista. Nemáte možnost vlastnoručně se s námi vypořádat kvůli těm, co nyní vládnou; ale kolikrát byste mohli, tolikrát byste to udělali. Volá na nás Bůh skrze Izajáše, řka: ,Pohleďte, jak Spravedlivý zahynul, a nikdo si toho nevšímá. Spravedlivý je vzat od tváře nepravosti. Bude v pokoji, jeho hrob (bude) odstraněn z očí. Vy jste ho (sem) přivedli, synové bezbožní, sémě cizoložníků a děti nevěstky. Z koho jste si utahovali, na koho jste si otvírali ústa a na koho vyplazovali jazyk?‘ (Iz 57, 1-4)
17. kapitola
Ostatní národy se přece tak nestaví k takové nespravedlnosti, k nám a ke Kristu jako vy, kteří jste původci zlého předsudku vůči Spravedlivému a vůči nám, jeho stoupencům. Neboť poté, co jste ukřižovali onoho jediného, bezúhonného a spravedlivého člověka, skrze něhož se dostává léčení podlitin těm, co skrze něj přistupují k otci, když jste zjistili, že vstal z mrtvých a vystoupil [98] na nebesa, jak proroctví předpověděla, že se tak stane, nejen, že jste se nekáli za ta zla, co jste učinili, ale vyslali jste i skvělé muže z Jeruzaléma a poslali je do celé země; a oni říkali, že se objevila tato bezbožná hereze křesťanů, a vylíčili ty události, které proti nám šíří ti, co nás neznají. Takže vy jste příčinou té nepravosti, a prostě jste i všechny ostatní k ní přivedli. A správně volá Izajáš: ,Kvůli vám je jméno mé tupeno mezi národy.‘ (Iz 52,5nn) A jinde: ,Běda jejich duši, neboť učinili zlé rozhodnutí proti sobě, řkouce: Svažme Spravedlivého, protože je neužitečný. Tehdy pojedí plody svých skutků. Běda bezbožnému, ať se mu stane podle špatných skutků jeho rukou.‘ (Iz 3, 9-11) A na dalších místech: ,Běda těm, co táhnou své hříchy jako na dlouhém provaze nebo jako řemen jha jalovice (táhnou) nepravosti a říkají: ať se co nejrychleji přiblíží, ať přijde vůle Svatého [99] Izraele, abychom ho poznali. Běda těm, co říkají zlu dobro a ze světla temnotu a ze sladkosti hořkost činí.‘ (Iz 5,18) Zaměřili jste úsilí proti jednomu bezchybnému a spravedlivému světlu, které bylo posláno od Boha lidem, a věci trpké, temné a nespravedlivé po zemi jste roztrušovali. (Iz 5,18-20) Zdál se vám být nepotřebným hlas ohledně vás: ,Můj dům je domem modlitby, vy však z něj děláte doupě lupičů.‘ (Mt 21,13) ,A stánky směnárníků v chrámu zpřevracel.‘ (Mt 21,12) A řekl: ,Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, kteří dáváte desátek z máty a myrty, však na lásku a Boží soud nehledíte: zvenku hrobky upravené, krásně vyhlížející, uvnitř však naplněné kostmi mrtvých.‘ (Mt 23,23; 27) A k těmto zákoníkům (řekl): ,Běda vám, zákoníci, neboť máte ty klíče, a sami nevcházíte, a bráníte i těm vstupujícím: slepí vůdcové!‘ (Lk 11,52; Mt 23,16)
18. kapitola
Protože už jsi četl, Tryfóne, nauky onoho našeho Spasitele, jak jsi sám přiznal, nepokládám za nemístné udělat to, co jsem udělal, totiž připomenout spolu s těmito prorockými řečmi některá z jeho stručných slov. Omyjte se tedy a nyní buďte čisti a odstraňte špatnosti ze svých duší, jak vám Bůh nařizuje, abyste se omyli touto koupelí, a obřezávejte se pravou obřízkou. My bychom také prostě zachovávali tuto tělesnou obřízku a dodržovali soboty a zkrátka všechny svátky, kdybychom nepoznali, z jaké příčiny vám to vůbec bylo nařízeno, to jest kvůli vašim nepravostem a vašemu zatvrzelému srdci. [100] Jestliže totiž snášíme všechny ty skutky, které jsou namířené proti mám, od lidí a zlých démonů, snášíme vše až po ty nevýslovné věci, jako jsou tresty smrti, a modlíme se, aby ti, co takové věci na nás páchají, došli slitování; a ani v nejmenším nechceme nikomu stejným způsobem oplácet, jak nám to náš nový zákon nařídil. Jak bychom tedy nezachovávali i to, co nám neškodí – mám na mysli tělesnou obřízku a soboty a svátky?“
19. kapitola
A Tryfón (na to): „Toto je to, co dále stojí za úvahu, totiž že takové věci snášíte, aniž byste zachovávali vše ostatní z toho, co teď zkoumáme.“ „Vždyť není nutná tato obřízka pro všechny, ale pouze pro vás, abyste – jak už jsem řekl – zakusili to, co po právu zakoušíte. Ani neužíváme onu neužitečnou koupel v nádržích, neboť tato koupel nemá nic společného s touto koupelí života. Proto také volá Bůh: Opustili jste jeho, pramen živý, a vykopali jste si nádrže děravé, které nebudou moci udržet vodu. A vy pak, co jste na těle obřezáni, potřebujete naši obřízku; my však – majíce tuto jinou – tu vaši nepotřebujeme. Kdyby totiž byla nutná, jak se domníváte, nebyl by Bůh stvořil Adama neobřezaného, ani by nepohlédl na dary od Ábela, jenž byl neobřezaný na těle, když mu přinesl obětiny, ani by nenašel zalíbení v neobřezanosti Henocha, jenž není k nalezení, [101] neboť ho sám Bůh odnesl. Neobřezaný Lot se zachránil ze Sodomy, když ho andělé Páně poslali pryč. Noe, počátek jiného (nového) spolu s dětmi také vstoupil do archy jako neobřezaný. A neobřezaný byl i kněz Nejvyššího, Melchísedech, jemuž desátky přinášel Abraham, který jako první přijal tělesnou obřízku a kterému požehnal on, podle jehož řádu Bůh zjevil skrze Davida, že ustanoví věčného velekněze. Všichni výše jmenovaní, spravedliví, se zalíbili Bohu, ač neslavili soboty, a po nich Abraham a všichni jeho synové až po Mojžíše, za něhož se lid ukázal jako nespravedlivý a nevděčný vůči Bohu, když si na poušti udělali tele, proto se Bůh připojil k onomu lidu a přikázal jim přinášet oběti, pro své jméno, abyste nesloužili modlám, což jste neučinili ani nezachovali, ale dokonce jste své děti obětovali démonům; nařídil vám dodržovat sobotu, abyste si zachovali vzpomínku na Boha, a jeho Slovo naznačuje, když říká: ,Abyste poznali, že já jsem Bůh, který vás vykoupil.‘ (Ez 20,12)
20. kapitola
[102] Neboť ještě nadto vám Bůh přikázal zdržovat se některých pokrmů, když budete jíst a pít, abyste měli před očima Boha, protože jste snadno ukvapení a náchylní se odvracet od jeho poznání, jak řekl i Mojžíš: ,Dojedl a dopil lid a povstal, aby si hrál‘ (Ex 32,6) a ještě ,Najedl se Jákob a nasytil se a ztučněl, miláček, a zbujněl, ztloustl a rozšířil se a opustil Boha, svého Stvořitele.‘ (Dt 32,15) Bylo vám řečeno skrze Mojžíše v knize Genesis, že Bůh dovolil Noemovi jako spravedlivému jíst všechny živočichy kromě krvavého masa, tedy zdechliny.“ (Dt 14,21) Když (on) chtěl říci: „Jako byliny v trávě…“, předešel jsem ho: „ ,Jako byliny v trávě‘ (Gn 6,3) – proč ta slova neslyšíte, jak je Bůh řekl, totiž že ty byliny dal Bůh k jídlu člověku, stejně jako zvířata dal k jedení masa? Ale když některou z těch bylin nejíte, říkáte, že už Noemovi bylo dáno nařízení. Není třeba tomu věřit tak, jak to vykládáte. Předně se nebudu zabývat tím, že každá bylina je za potravu a jí se. Ale ač rozlišujeme ty byliny z trávy, nejíme je všechny; ne však proto, že jsou neušlechtilé, tedy nečisté, nýbrž proto, že jsou hořké, jedovaté nebo trnité: avšak po všech těch bylinách sladkých, výživných a překrásných toužíme a sbíráme je. Také Bůh skrze Mojžíše přikázal, abyste se zdržovali těch nečistých, mořských i suchozemských, zákonem zakázaných (živočichů), protože ač jste jedli na poušti manu a viděli všechny ty podivuhodné věci, které se vám děly od Boha, přesto jste si vytvořili zlatého býčka a jemu jste se klaněli. Proto právě stále volá: ,Synové nerozumní, není ve vás víry.‘“ (Dt 32,6.20)