Před čtyřmi lety uběhlo padesát let od vyhlášení deklarace II. vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate, která byla 2221 hlasy z celkových 2309 schválena 28. října 1965. Byla původně zamýšlena jako definitivní ukončení nepřátelství mezi Židy a křesťany a jako odmítnutí dvoutisíciletého kazatelského stereotypu, který v mnoha variantách řečí „Contra Iudaeos“ už od starověku přinášel nechtěné plody v předsudcích a náladách, jež vyvrcholily v holokaustu.
Deklarace se nakonec rozšířila i na islám a další nekřesťanská náboženství. Při tomto prudkém otočení kormidla největší globální křesťanské církve možná „Petrova loďka“ nabrala trochu vody a několik námořníků při tomto rázném manévru skončilo ve vlnách, ale plavba v novém a neprobádaném kursu je dále úspěšná a přináší globálnímu křesťanství nové a slibné výzvy.
Byli jsme svědky několika setkání představitelů různých světových náboženství na Světovém dni modliteb za mír v Assisi, která pořádal Jan Pavel II. První bylo 27. října 1986. V započaté tradici pokračoval Benedikt XVI., který uspořádal k 25. výročí této události 27. října 2011 v Assisi pouť a mezináboženskou diskusi. Celé setkání i závěrečné ztišení pojal ovšem tak, aby nemohly být interpretovány jako společná modlitba a aby se vyhnul jakémukoli podezření ze synkretismu a náboženského relativismu, z něhož obviňovali retrodoxní katolíci Jana Pavla II. Adjektivum „retrodoxní“ je ironicky zabarvené, ale přiléhavé, protože těžko lze označovat v římskokatolické perspektivě za „tradicionalistu“, „ortodoxního“ nebo „konzervativce“ někoho, kdo jakoby z pozice tradice vystupuje proti papeži a koncilu.
V této eseji se zastavím u několika posledních velkých mezníků v tomto mezináboženském procesu, který kontinuálně pokračuje v započatém trendu, a rozvinu při tom jedno z témat své přednášky „Zamyšlení nad situací křesťanství – řada otázek bez daných odpovědí“, kterou jsem měl na letošním jarním retreatu Akademické YMCA v trapistickém klášteře v Poličanech.
Záblesk nové naděje v židovsko-křesťanském vztahu
Vytrvalé kroky novým směrem doprovázené řadou vstřícných gest, přátelských návštěv a omluv za minulé křivdy na různých místech a úrovních nezůstaly bez odezvy. V jeruzalémském Centru pro židovsko-křesťanské porozumění a spolupráci (The Center For Jewish-Christian Understanding and Cooperation) bylo formulováno Prohlášení ortodoxních rabínů o křesťanství („Orthodox Rabbinic Statement on Christianity“), které 3. prosince 2015 podepsalo 25 rabínů a rabínek především z Izraele a dále z USA, Německa, Francie, Švýcarska, Finska a Srbska a pod něž se následně podepsalo dalších 56 rabínů z celého světa. V květnu 2017 k němu ještě připojili osobní aprobační listy vrchní rabín z Buenos Aires (předchozí působiště nynějšího papeže, kardinála Jorge Bergoglia) Abraham Skorka a vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn z května 2017.
Prohlášení má podtitul Konat vůli našeho Otce v nebesích: Vstříc partnerství mezi Židy a křesťany. Jeho úvodní odstavec se nese v pateticky slavnostním duchu: „Po téměř dvou tisíciletích vzájemného nepřátelství a odcizení my, ortodoxní rabíni […], se snažíme plnit vůli Otce v nebesích tím, že přijmeme ruku, kterou nám nabídli naši křesťanští bratři a sestry.“ Další text se člení do sedmi bodů a zaslouží si stručně zrekapitulovat:
První dva odstavce shrnují příčiny holokaustu, který byl tragickým vyvrcholením staletí utlačování a odmítání Židů, a oceňují rozvíjející se otevřený dialog mezi křesťany a Židy, a zejména radikální a nezvratnou změnu postoje římskokatolické církve k judaismu na II. vatikánském koncilu (prohlášení se odvolává na 50. výročí vydání deklarace Nostra Aetate).
V nejzásadnějším, třetím odstavci autoři prohlašují, že vznik křesťanství v lidských dějinách nebyla nešťastná náhoda ani chyba, ale výsledek chtěné Boží aktivity a dar pro národy. Tvrdí, že v oddělení judaismu a křesťanství Bůh zamýšlel odloučení partnerů s významnými teologickými diferencemi, nikoli odloučení nepřátel. Sami proto uznávají konstruktivní hodnotu křesťanství pro vykoupení světa a nebojí se, že to bude zneužito k misijním účelům. Tato slova jsou zjevným překročením partikulárního horizontu judaismu. Pochopme to ale správně. Nejde o uznání Ježíše z Nazareta jako mesiáše. Věci jsou na svých místech a Židé jsou stále židy. Jde o reciproční uznání práva na odlišnou interpretaci a výraz respektu k odlišnosti. Jako by signatáři potvrzovali: křesťané smí být Hospodinovými služebníky i v rámci naší interpretace událostí, aniž bychom se cítili jejich interpretací ohroženi. Myslím, že slova těchto rabínů jdou ještě o krok dál než deklarace Nostra Aetate a staví před katolickou církev výzvu, aby své pojetí tolerance znovu promyslela.
Rabíni chápou, že někteří budou s uznáním jejich prohlášení váhat, ale vyzývají své komunity k překonání obav a navázání vztahu důvěry a úcty. Mezi oběma náboženstvími sice nadále trvají a budou trvat rozdíly, ale přesto je více věcí, které křesťany a Židy spojují, než těch, které je odlišují (abrahamovský monoteismus, vztah ke Stvořiteli nebe a země, židovská Písma atd.).
Dokument o lidském bratrství papeže a vrchního imáma univerzity Al-Azhar
Zatímco toto prohlášení několika ortodoxních rabínů proběhlo v tichosti bez valné pozornosti médií, společné prohlášení papeže Františka a vrchního imáma káhirské univerzity Al-Azhar Ahmeda al-Tajíba bylo podepsáno při návštěvě papeže v Abu Dhabi 4. února 2019 za přítomnosti řady médií a dostalo se mu okamžitě maximální publicity. Tento text nese titul „Dokument o lidském bratrství za světový mír a společné soužití“. Dokument je rozsáhlejší a podrobnější a vznikal celý rok ve spolupráci islámských teologů univerzity Al-Azhar a teologů Svatého stolce, kteří společně důkladně promýšleli každou formulaci. Postavení obou signatářů je ovšem asymetrické. Zatímco papež má obrovskou formální a jurisdikční autoritu nad polovinou křesťanstva, vrchní imám univerzity Al-Azhar má pouze neformální autoritu jako představitel nejprestižnější vzdělávací instituce sunnitského islámu. Dokument je proto potřeba číst spíš jako politické prohlášení než jako akt formální autority.
Preambule začíná odzbrojující větou, která vystihuje hlavní myšlenku a poslání dokumentu tak jasně, že by se snad ani nemuselo dále pokračovat: „Víra vede věřícího k tomu, aby v druhém viděl bratra nebo sestru, které je třeba podporovat a mít rád.“ Vlastní text je formulován ve jménu Boha Stvořitele sobě rovných lidských bytostí, ve jménu nevinné lidské duše, kterou Bůh zakázal zabíjet, ve jménu chudých a marginalizovaných, sirotků, vdov a vyhnanců a národů, které přišly o bezpečí, ve jménu lidského bratrství, svobody darované Stvořitelem všem lidským bytostem a ve jménu spravedlnosti a milosrdenství.
Vrchní imám jménem univerzity Al-Azhar a papež jménem katolické církve potom apelují na tvůrce mezinárodní politiky, aby prosazovali kulturu tolerance a mírového soužití, a na intelektuály, filozofy, náboženské činitele, umělce a pracovníky médií a kultury, aby objevili hodnoty pokoje, spravedlnosti, dobra, krásy, lidského bratrství a společného soužití.
Dokument vyhlašuje řadu tezí, které, dalo by se nadneseně říct, definují budoucí podobu náboženství pro globální svět. Tvrdí, že pravé náboženské učení vybízí k zakotvení v hodnotách míru a k podpoře hodnot vzájemného poznání, lidského bratrství a společného soužití. Prohlašuje, že každý člověk má svobodu vyznání, myšlení, vyjadřování a jednání a že pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti, a že je proto odsouzeníhodné nutit lidi k přijetí určitého náboženství nebo určité kultury nebo vnucovat civilizační styl. Vyzývá k dialogu mezi věřícími, který znamená setkat se na rozsáhlém poli sdílených duchovních, lidských a sociálních hodnot a který také znamená vyhýbat se neproduktivním diskusím, což je zajímavý dovětek, který by sám určitě mohl provokovat k diskusím o kritériích „produktivity“ spekulativního myšlení.
Dokument dále rozhodně odsuzuje terorismus i útoky na místa náboženského kultu. Prohlašuje tyto věci za úchylku od náboženských nauk a dezinterpretaci náboženských textů a požaduje, aby jakákoli hmotná i mediální podpora terorismu byla pokládána za mezinárodní zločin ohrožující světovou bezpečnost. Poté následuje několik tezí, které legitimizují konkrétní politické výdobytky moderního světa a požadují jejich uznání ze strany obou náboženství: plné občanství založené na rovnosti práv a povinností; všeobecná a společná lidská práva; práva ženy na vzdělání, práci a výkon politických práv a vysvobození ženy z historických a sociálních tlaků; ochrana práv dětí a starých, slabých, postižených a utiskovaných lidí. V závěru oba signatáři vyjadřují přání, aby se dokument stal předmětem zkoumání a reflexe na všech školách, univerzitách a vzdělávacích institucích, a pomohl tak vychovat nové generace, které by přinášely pokoj a dobro druhým a hájily všude práva utlačovaných.
Ohlasy Dokumentu o lidském bratrství
Dokument o lidském bratrství se brzy dočkal ohlasů v křesťanských i muslimských kruzích. Ohlasy nebyly pouze pozitivní. Na křesťanské straně se setkala s nepochopením zejména věta o tom, že pluralismus a různost náboženství jsou Bohem chtěné projevy jeho moudrosti. Exklusivisticky a fundamentalisticky smýšlející „strážci pravdy“ na retrokatolické scéně obratem zaútočili na papeže a můžeme předpokládat, že tato teze rozšíří repertoár argumentů papežových odpůrců, kteří zpochybňují jeho ortodoxii a legitimitu. Prvním oponentem se stal pomocný biskup z Astany v Kazachstánu Athanasius Schneider (známý zastánce retrodoxní strany) ve svém článku „The Gift of Filial Adoption: Christian Faith Only Valid and God-willed Religion“ publikovaném hned 8. února 2019 na serveru severoamerického tradicionalistického listu The Remnant sympatizujícího s lefébvristy (článek bigotního severoamerického autora Luize Sérgia Solimeo „Theological and Canonical Implications of the Declaration Signed by Pope Francis in Abu Dhabi“ publikovaný na The American TFP se rovnou chlubí úvahou, že papež svým výrokem „automaticky ztratil úřad“).
Papež zkrátka musel vysvětlovat, vyvažovat a ustupovat. Konzervativní katolická média zaplavila zpráva zprostředkovaná kontroverzním kanadským ultrakonzervativním zpravodajskýcm serverem „LifeSiteNews“ o návštěvě biskupů Kazachstánu a střední Asie ad limina apostolorum, během které pomocný biskup Athanasius Schneider získal od papeže ujištění, že výrokem, že diverzita náboženství je projevem Boží vůle, nemínil pozitivní Boží vůli, nýbrž pouze vůli dopouštějící (voluntas permissiva). Jde o scholastický konstrukt vysvětlující, že Bůh dovoluje nahodilé činy svobodné lidské vůle, které jsou proti Jeho vůli. Tato argumentace umožňuje nadále si myslet opak papežova výroku, totiž že diverzita náboženství je něco, co Bůh jako takové ve skutečnosti nechtěl, tedy v podstatě nutné zlo. Zaznamenal jsem ovšem, že někteří komentátoři z katolických ultras (např. americký blogger Louie Verrecchio na svém obskurním retrokatolickém serveru „AkaCatholic“) zůstali i s tímto nespokojeni a kritizovali biskupa Schneidera, že se vyjádřil příliš diplomaticky a spokojil se s tímto papežovým manévrem v situaci, kdy prý papež hlásá evidentní herezi.
Tento papežův „manévr“ je zasazen do správného kontextu v záznamu jeho generální audience ze 3. dubna po návštěvě Maroka, kdy se zamýšlí nad tím, proč navštěvuje muslimy, a ne jen katolíky a proč existuje tolik náboženství. Doslova zde říká, že „teologové scholastiky mluvili o voluntas permissiva: Bůh prostě chtěl dovolit tuto realitu, kdy je zde tolik náboženství, a některá se rodí jako produkt kultury, ale všechna stále hledí k nebi a k Bohu. Avšak to, co Bůh hlavně chce, je bratrství mezi námi, a to zahrnuje i muslimy. Neměli bychom se bát rozdílnosti. Bůh ji dovolil. Avšak měli bychom se bát, jestliže nekonáme dílo bratrství, společné cesty životem.” Můžeme tedy konstatovat, že tento papežův manévr, tento tanec na ostří břitvy je nakonec podobně obratný jako Ježíšův obrat v podobenství o milosrdném Samaritánovi, ve kterém Ježíš také odpovídá bedlivému strážci integrity své náboženské pravdy tím, že odvrací jeho zrak od obsahu definic ke konkrétnímu člověku. Papež zde empaticky umožňuje úzkostlivým strážcům propoziční, výrokové pravdy víry ponechat si exkluzivitu jediného zjeveného náboženství, kterou jejich duševní ustrojení potřebuje, ale zároveň obratnými formulacemi obrací jejich pohled úplně jiným směrem.
Kromě protestních hlasů se objevilo i několik pokusů, které reagovaly na výzvu papeže a vrchního imáma, aby se dokument stal předmětem důkladného studia. Na katolické straně se nad úzkoprsou identifikaci problematických výroků a nad konstatování rozporu s propozicionálním obsahem jiných autoritativních textů katolické církve povznesl např. teolog a patrolog Giovanni Marcotullio. Svůj článek „Se Gesù è l’unico salvatore, come può Dio aver voluto le altre religioni?“ publikoval na italské mutaci katolického globálního serveru Aleteia. Tento autor mimo jiné upozornil na žánr textu. Konstatoval, že se nejedná o dogmatický traktát, ale o politický text, který chce čelit hrozbám, které přináší dnešnímu světu a dnešnímu náboženství náboženský fanatismus, a formulovat kompromisní teze – teze vyvážené v tom smyslu, že rovnou měrou kompromitují obě strany: papeže prohlášení o Bohem chtěné pluralitě náboženství, vrchního imáma naopak teze o náboženské svobodě nebo rovnosti žen.
Na islámské straně vydalo k dokumentu podrobné poznámky 22 muslimských učenců ze UAE, Bosny, Slovinska, Itálie, Francie, USA, Libanonu, Rakouska, Alžírska, Tuniska, Senegalu, Iráku, UK, Nigérie, Pákistánu, Singapuru, Kanady a Indie (jde ovšem většinou o náboženské autority či badatele se západní formací, kteří se angažují na poli mezináboženského dialogu, a projekt je zaštítěn italskou Comunità religiosa islamica italiana). Autoři v úvodu textu s titulem „Fraternity for Knowledge and Cooperation“ vyjádřili obecný dojem, že se ve vztazích mezi oběma náboženstvími otevírá nová fáze. Podle nich směřuje tato fáze k uznání legitimity různosti Božích zjevení, teologií, různých náboženství, jazyků a náboženských komunit a ke stavu, ve kterém už tato různost nebude chápána jako výzva k dobývání a proselytismu nebo jako příležitost k předstírání tolerance, ale spíš jako příležitost uskutečňovat bratrství.
Autoři hovoří o zásadní důležitosti mezináboženského dialogu pro dnešní civilizaci a rozlišují tři jeho podoby: 1) dialog z rozumu, který se vyhýbá ožehavým problémům a je připraven v zájmu usmíření stran obě strany obětovat a místo pravé spirituality podporovat právo na indiferenci; 2) dialog založený v realitě, který usiluje o pochopení věřících a institucí, které je reprezentují, na základě společného vyznávání morálních hodnot a metafyzických konceptů a na základě pochopení, že všichni čelí společné hrozbě sekularizace (na tento typ dialogu se podle nich soustředí Dokument papeže a vrchního imáma); 3) principiální dialog, který je už krokem za hranice Dokumentu a který podle nich spočívá v nalezení onoho modu poznání, které objevuje jedinou pravdu za závojem mnohotvárných forem. Autoři se dále opakovaně z více stránek zabývají interpretací otázky, kterou vnímají v rámci své duchovní tradice jako problematickou, jak je možné hovořit o „bratrství“ mezi lidmi různých duchovních rodin, jak správně skloubit obecně lidské bratrství s partikulárním bratrstvím členů ummy a jaká rizika toto řešení přináší.
Závěr
V uvedených textech jsme svědky odpovědného zápasu o novou podobu náboženství schopnou života v globálním světě. Ve světě mocných technologií, které umějí velmi efektivně propojovat i likvidovat, a kde jsou všechny vzdálenosti příliš malé na to, abychom mohli věřit iluzi odloučených komunit, je program lidského bratrství, jakkoli ho cynik může označit za naivně idealistický, velmi významný. Těžko lze čekat něco jako nový „mezináboženský Vestfálský mír“ s politikou nábožensky jednobarevných územních celků. Není to možné vzhledem k faktické mobilitě populace a je to vyloučeno i ideově a teologicky, protože alespoň na katolické straně je po deklaraci II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě Dignitatis Humanae jakékoli nucení v oblasti náboženské víry nemyslitelné.
Mohli bychom říci, že papež František s vrchním imámem al-Tajíbem nastolují Dokumentem o lidském bratrství diskusi o tomto klíčovém tématu náboženské svobody tradičnímu islámskému světu. Stejně zásadní jsou pro svět islámu i další témata: rovná práva žen (ale v tomto ohledu má částečně nesplněné úkoly i katolická strana), pojem plného občanství nebo prohlášení, že Všemohoucí Bůh nepotřebuje být někým bráněn. Jejich text ovšem přináší velkou výzvu i křesťanskému teologickému myšlení, protože křesťanství má ve svých textech kromě misijního poslání k získávání učedníků též fundamentální teologické přesvědčení o exkluzivitě Ježíšova poslání (např. Sk 4,12: „V nikom jiném není spása – na světě není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni!“ nebo některé janovské texty: Jan 14,6). Je pro křesťanskou teologii schůdné vydat o islámu podobné prohlášení, jaké vydala skupina rabínů o křesťanství v roce 2015? Slova „Vznik křesťanství v lidských dějinách nebyla nešťastná náhoda ani chyba, ale výsledek chtěné Boží aktivity a dar pro národy,“ jsou paralelou slov Dokumentu o lidském bratrství v jejich doslovném, neuhlazovaném znění „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.“
Námitky retrodoxních kruhů jsou zde věcně legitimní. Známe kazatelskou figuru, že křesťanství není náboženství, nýbrž událost. Tato figura činí z křesťanství nadřazený fenomén, principiálně neporovnatelný s jinými náboženskými systémy, a právě tato figura je pluralistickou tezí zpochybněna. Lze tedy zůstat věrný ortodoxnímu kérygmatu o vtělení Božího Syna jakožto jedinečné historické události a zároveň přiznat legitimitu a plnou hodnotu jiným náboženským tradicím? Papež opět poněkud předběhl teologický konsensus a oficiální teologie není ještě úplně připravena. Myslím, že emocím retrodoxních komentátorů lze do jisté míry porozumět. Nelegitimní je ovšem jejich metoda posuzování propozicionálního obsahu papežových tezí bez přihlédnutí k žánru, kontextu, reálné referenci, rétorické strategii a zejména rétorické situaci (tedy rozlišení, kdo, kde a proč mluví); a hlavně je nelegitimní jejich zkratový závěr, že papež je heretik.
Jejich znepokojení souvisí s palčivou aktuální otázkou, s komplikovaným hlavolamem, jak oddělit radikalismus křesťanské víry od fanatismu nebo jak být bratrem všech lidí bez blahosklonné nadřazenosti, byť sebelépe skrývané. Tato otázka je výzvou pro skutečné teology a ti progresivnější na ni už dlouho odpovídají. Můžeme pobaveně konstatovat, že také progresivní teologové čelí nyní krizi identity, když je k myšlení, které dosud rozvíjeli jako neortodoxní vizionářské intelektuální dobrodružství, nyní úkoluje papež.
Výzva však nestojí jen před teology, ale před celým globálním křesťanstvem a všemi náboženskými lidmi dobré vůle. Vydají se bezpečnou cestou „po stopách ochočeného Boha“? Cestou Boha domestikovaného, jehož nároky i záměry pro nás bezpečně oplotili předkové v dogmatických a katechismových poučkách? Cestou Boha systému, dle něhož dojdeme k individuální spáse, i kdyby celý svět měl kvůli nám shořet v plamenech? Nebo se vydají cestou Boha Abrahámova, který zve k odchodu do země zaslíbené cestou, o které nemáme předem jasné představy? Cestou Boha náročného a nevypočitatelného, protože nedává jednoduché rozkazy, ale pouze neurčité vize a požaduje víru nejasným příslibům?
[Vyšlo tiskem v Křesťanské revue 86, 4 (2019), 38–44; dostupné také v elektronické verzi časopisu na www.krestanskarevue.cz.]