Znáte ten starý katolický vtip, jak se hádá dominikán s františkánem? – V katolických vtipech to skoro vždy bývá dominikán s františkánem. – Přou se tedy dominikán s františkánem, zdali se při modlitbě breviáře smí kouřit doutník. Nemohou se dohodnout, a tak se obrátí na vatikánskou Kongregaci pro nauku víry (latinsky Congregatio pro Doctrina Fidei, zkráceně CDF). Každý z nich ale dostane opačnou odpověď. Dominikán odpověď „negative“, františkán „positive“, a spor tedy trvá dál.
Pointa je v umění položit otázku. Dominikán se dotázal, zda je dovoleno při modlitbě breviáře kouřit doutník, a dostal odpověď „negative“; františkán se zeptal, zda je možno se i při kouření doutníku modlit, a na to je odpověď „positive“.
Myslel jsem si, že čas jednoslovných odpovědí skončil někdy za přejmenování CDF, které se do roku 1908 říkalo „Inkvizice“ a poté do roku 1965 „Svaté Officium“. Mýlil jsem se a usvědčilo mne poslední responsum CDF, kterému se výjimečně podařilo zaujmout širší skupinu věřících.
Mluvím o odpovědi CDF datované 22. února na otázku: „Má církev moc žehnat svazkům osob téhož pohlaví?“ Odpověď je pro znalce oficiální doktríny vypočitatelná: „Negative.“ Vypočitatelné je i zdůvodnění, alespoň pro pamětníky předfrantiškovského stylu magisteria.
Reakce na odpověď
Vypočitatelný je i efekt. Ano, odpověď vyvolala v katolických řadách rozruch. Např. 212 německých teologů podepsalo stanovisko, že zdůvodnění, které CDF podala, nemá teologickou hloubku, hermeneutické porozumění, přesvědčivé argumenty a nezohledňuje vědecké poznání.
K odpovědi se vyjádřilo několik biskupů. Kardinál Blase J. Cupich, arcibiskup Chicaga, vydal prohlášení, které kulantně zaobaluje myšlenku, že odpověď CDF byla zcela zbytečná a ničemu nepomohla, spíše uškodila. Píše, že CDF nepřinesla v učení o manželství nic nového (zbytečnost).
A i když odpověď CDF dle něho uznává pozitivní prvky homosexuálních vztahů, zdůraznil, že rozčarování mnoha věřících nad textem je pochopitelné, a jeho arcidiecéze proto musí zdvojnásobit snahu v hledání způsobů, jak přijímat a povzbuzovat LGBTQ lidi v rodině víry.
Vídeňský kardinál Christoph Schönborn v rozhovoru zmínil, že pokládá odpověď za nešťastnou a zraňující a zdůrazňuje, že požehnání není odměna za správné chování a že matka nemá odpírat požehnání dětem, i když mají zrovna životní problémy.
Obraz církve jako matky pak tento spoluautor úvodu do Katechismu dále rozvíjí a vyjadřuje sugestivně pocity, které mohou mít LGBT lidé po zveřejnění této cynicky stručné odpovědi CDF: „Je církev vůbec naší matkou? Mami, ty pro mne nemáš požehnání? Jsem přece tvoje dítě!“
Schönborn poznamenává, že CDF šlo o zdůraznění hodnoty svátostného manželství a že kongregace měla obavy, aby se požehnání nevykládalo jako uzavření svátostného manželství. Prohlašuje ale, že „ano“ pro manželství se může říkat i bez onoho „ne“ ostatním formám soužití.
Impotentní rozhodnutí
Důraznou reakci vydala např. severoamerická New Ways Ministry, která se zastává rovných práv LGBT katolíků a podporuje jejich smírné soužití s širší církví a občanskými komunitami. Nazvala vatikánský zákaz „impotentním rozhodnutím“.
Nikdo asi nečekal, že církev změní ze dne na den principy své sexuální morálky, ale rozhodně je jasné, že zde propásla dobrou příležitost mlčet (a naslouchat). Jedním z problémů této odpovědi je, že hierarchie opět prokázala pozoruhodné nadání udělat ze sebe arogantního kašpara.
CFD přiznává světu, že církev nemá moc. Jaká to hudba pro liberální uši. Otázka: „Má církev moc?“ – Strojová odpověď z kongregace: „negative“. Legrace ale rychle končí. „Má církev moc žehnat?“ – zase „negative“. Jednoslovně. V dobách, kdy i počítače umějí mluvit ve větách.
Má tedy vůbec tato impotentní církev nějakou moc? Zdůvodnění odpovědi CDF ukazuje, že si to stále myslí. Církev nemá moc žehnat homosexuálním svazkům, protože Bůh nemůže žehnat hříchu. V tomto je moc této církve: diktovat druhým, co Bůh chce, a rozhodovat o jejich hříchu.
Církev si osobuje moc rozhodovat o tom, kdy konkrétní člověk hřeší. Církev si osobuje moc rozhodovat o hříchu člověka dříve, než vyslechne soud jeho individuálního svědomí. Na základě čeho? V tomto případě na základě kazuistické klasifikace technik sexuálního aktu.
Nebudeme se pouštět do podrobností. Nebudeme studovat pornografické pasáže starých příruček morálky. Tato posedlost klasifikací sexuálních technik, tento voyerismus celibátních církevních hodnostářů, však vede k přehlížení toho podstatného.
Morálka souhlasu
Církev nemá moc žehnat svazku stejnopohlavních párů, protože Bůh nemůže žehnat hříchu? Impotentní církev a komický voyérský Bůh-nešika pohoršený nad tím, co si lidé s těmi jeho „rozmnožovacími orgány“ všechno nevymyslí. Tato dvojice je čím dál méně srozumitelná.
Morálka rozlišování sexuálních technik ja zastaralá. Rozlišuje dobré a zlé dle pochybné matérie. Každý sexuální akt mimo manželství je zapovězený, každý sexuální akt v manželství, který je „otevřený početí“, je dobrý. Dokonce se v této perspektivě i zapomíná řešit souhlas partnerů.
Současná konsensuální a srozumitelná sexuální morálka je spíše morálkou souhlasu. Tato morálka nezkoumá techniky. Je v ní nepochopitelné, že by hodnota svazku dvou bezúhonných lidí mohla být zcela popřena jen na základě inspekce technik jejich společného sexuálního života.
Souhlas je i základem svátostného manželství. Sice je to bianco souhlas na všechny budoucí akty, poslední povinný svobodný souhlas v životě dvojice, ale pořád je to udělení a přijetí souhlasu partnerů, co zakládá manželství, nikoli požehnání kněze.
Z toho by mohli LGBT lidé těžit. Souhlas je základ manželství. Manželství nevzniká konsekrací. Jestliže církev zakazuje kněžím žehnat, nezakazuje tím LGBT lidem uzavírat svazky. Pokud by chtěli požehnání, křesťanské společenství, které jim požehná, určitě najdou.
[Článek vyšel 25. března 2021 v rubrice Názory na křesťanském portálu Christnet.cz.]