Miscellanea

Theodórétos z Kyrru: prolog k Výkladu Žalmů

Více než ostatní božské výroky jsem si přál vyložit proroctví velkého Davida, protože také všichni lidé odkojení zbožností, měšťané i venkované, mu věnují zvláštní pozornost. Stejně tak osoby milující asketický život ho mají na rtech ve dne i v noci, když pějí chvalozpěvy na Boha veškerenstva a uklidňují tělesné vášně. Boží milost přimísila k rozkoši těchto zpěvů prospěšnost, a tak nabídla lidem vytoužené a žádoucí poučení. Je třeba vidět, že většina lidí si ostatní božská Písma nepamatuje buď vůbec, nebo jen na málo, zatímco na duchovní tóny božského Davida si mnozí často vzpomínají i v domech, na ulicích a na cestách a melodií těchto zpěvů sami sebe okouzlují a tímto potěšením sklízejí užitek. Proto jsem chtěl vyložit nejprve tyto prorocké texty a předložit rozvážným kupcům užitek skrytý v této hloubce, aby vidíce při zpěvu zároveň i smysl toho, co zpívají, sklidili dvojnásobný zisk. Avšak naplnění tohoto našeho přání zabránili ti, kdo nás požádali o výklad jiných božských Písem. Neboť jedni požádali o objasnění Písně písní, druzí zatoužili poznat proroctví vytouženého muže (označní Daniela na základě několika míst v Theodotionově překladu Písma), jiní božského Ezechiela a další si přáli, aby se jim objasnily a ozřejmily nejasností zahalené předpovědi dvanácti proroků. Když tedy Bůh veškerenstva, který poučuje slepé a odhaluje tajemství, který dal člověku ústa a učinil ho hluchým i němým, vidoucím i slepým, mi dal dokončit výklad těchto svých božských výroků, nuže vzývejme božskou milost, která dle proroctví vede slepé po cestě, kterou neznali, a připravuje je na putování po pěšinách, o kterých nevěděli, dříve hluchým dává slyšet zvuk božských výroků a očím dlejícím v temnotě a stínu zajišťuje vidění, a pusťme se do těchto prorockých textů. Nikdo ať si však nemyslí, že tato naše práce je zbytečná, jestliže již jiní před námi předložili takovýto výklad. Pročetl jsem totiž různé komentáře a u jedněch jsem zjistil, že se s velkou neukojitelností uchýlili do alegorie, u druhých, že proroctví přizpůsobili jistým historickým událostem, takže ona proroctví vyhovují spíše Židům než odkojencům víry. Předsevzal jsem si, že se vyhnu podvodné krajnosti jedněch i druhých. Vše, co se vztahovalo ke starým dějinám, to jim přizpůsobím i nyní já, avšak předpovědi o Kristu Pánu, o církvi z pohanů a o životě dle evangelia a apoštolském kázání, ty nebudu vztahovat k ničemu jinému, jak rádi dělají Židé žijící ve špatnosti a spřádající obhajobu své nevěry. Neboť i svědectví skutečných událostí může dovést k pravdivému výkladu ty, kdo ho touží nalézt. Díky tomu tedy výklad těchto předpovědí není pro nás nijak zvlášť pracný, neboť mu dodává jasnost úvodní výklad (=theória?) skutečných událostí. Budeme se co možná snažit vyhnout zdlouhavým řečem a předložit čtenářům užitek stručně. Do výkladu se však pustíme teprve poté, co objasníme cíl (skopos) žalmů.

Je nutno vědět, že charakteristickým znakem proroctví není jen předpovídat budoucí věci, ale i hovořit o přítomných a minulých. Neboť i božský Mojžíš nás jasně poučil o tom, co bylo Bohem dávno a pradávno stvořeno a co od něho přijalo bytí, avšak toto učení nepřevzal od lidí, nýbrž z milosti Ducha. Předpověděl i přítomné dění, jako tresty hrozící faraónovi, nadbytek manny pro Izrael i počastování masem. Prorokoval i věci budoucí: příchod Krista Pána, rozptýlení Židů a spásu pohanů. Takto i božský David, který sepsal prorocké texty jako první po něm, zmínil dobrodiní, která již Bůh veškerenstva vykonal, a předpověděl ta, k nimž dojde za dlouhé časy. Neužíval pak jen prorockých slov, ale i napomínavých a zákonodárných, tu přináší etické poučení, tu zas věroučné poučení, jednou naříká nad osudy Židů, podruhé předem opěvuje spásu národů. Mnohokrát prorokuje utrpení i vzkříšení Krista Pána a rozmanitostí svých proroctví přináší velkou rozkoš těm, kdo chtějí naslouchat. Někteří však tvrdili, že ne všechny žalmy jsou přímo Davidovy, ale i jiných [pěvců]. Takto pochopili i jejich nadpisy a jedny připsali Jedutunovi, jiné Etanovi, další synům Korachovým a další Asafovi, protože se dozvěděli z knih Letopisů, že i oni byli proroky. Já se však o těchto věcech vůbec nehodlám přít. Vždyť jaký mi přináší užitek, jsou-li všechny jeho, nebo některé oněch, když je jasné, že všechny byly sepsány působením božského Ducha? Neboť božského Davida jako proroka známe, ony druhé nazývá proroky kniha Letopisů. Charakteristickým znakem proroka pak je to, že svůj jazyk dává do služeb milosti Ducha, jak zní v Žalmech: „Můj jazyk je perem hbitého písaře.“ (Žl 44,2, LXX) Ať však přesto zvítězí hlas většiny, a většina spisovatelů žalmy připsala Davidovi.

Protože někteří označili za nepravdivé též nadpisy žalmů, pokládám za nezbytné krátce pojednat i o tomto. Mně se zdá být opovážlivé zničit nadpisy, které byly v textu přítomné na počátku za Ptolemaia, který vládl nad Egyptem po Alexandrovi, a které všech sedmdesát starších přeložilo do řeckého jazyka jako i všechno ostatní božské Písmo. Sto padesát let před tímto překladem obdivuhodný Ezdráš naplněn božskou milostí znovu sepsal svaté knihy poté, co byly nedbalostí Židů a bezbožností Babyloňanů kdysi zničeny. Jestliže i on je pod vlivem přesvatého Ducha znovu připomněl a pak i tito je, vedeni božskou inspirací, převedli s plnou shodou do řeckého jazyka a spolu s ostatními božskými Písmy přetlumočili i nadpisy, myslím, že je troufalé a velice opovážlivé označovat je za nepravdivé a vlastní myšlenky považovat za moudřejší než působení Ducha. Toto ukáže jasněji i výklad jednotlivých míst žalmů.

Rozdílně vykládali také diapsalma. Jedni je totiž pokládali za přerušení působení Ducha, druzí za variaci proroctví, další za změnu nápěvu. Jeden však s využitím Aquilova překladu místo diapsalmatu uváděl slůvko „aei“ [„vždy“] a tvrdil, že se váže k předchozímu verši. Například ve třetím žalmu nacházíme diapsalma připojené za „Svým hlasem jsem zvolal k Pánu a vyslyšel mne ze své svaté hory.“ (Žl 3,5, LXX) On ho však navázal takto: „a vyslyšel mne ze své svaté hory vždy.“ Takto ho navazuje bez přerušení k předchozímu verši a vytváří jednotný smysl. Já však shledávám, že Septuaginta i všichni ostatní překladatelé božského Písma užili diapsalmatu, a proto nepokládám za správné pohrdnout tolika a takovými svědky a uvěřit názorům jednoho jediného. Proto se tedy domnívám, že rubrika diapsalmatu znamená variaci nápěvu. Když totiž veliký David sestavil sbory a přednášel Bohu chalozpěvy (čímž se nesnažil se naplnit nějakou jeho potřebu, nýbrž zajistil užitek lidu), zjevně zajistil, aby sbory zpívaly s nějakou tóninou a aby hráči na hudební nástroje dělali souzvučný doprovod. Tyto zpěvy mají mnoho změn nápěvu a doprovod lyr a citer mnoho variací tónů. Podobně velkou rozmanitost lze vidět i u píšťal. Diapsalma dle mého názoru tedy znamená, jak jsem řekl, změnu nápěvu. Přesný výklad zná ten, kdo vepsal tuto rubriku, a pokud ještě někdo jako on přijal záblesk božského Ducha. Pro pilné čtenáře žalmů je dobré vědět, že nezachovávají časový sled, nýbrž žalmy, které obsahují starší příběhy, se někdy dostaly níže, zatímco ty s mladšími byly zařazeny před ně. Vždyť i třetí žalm má nadpis z příběhu o Abšalomovi, zatímco sto čtyřicátý první o Saulovi. Oč starší jsou příběhy o Saulovi než o Abšalomovi, je jasné snad každému, kdo zná tyto dějiny. Vím, že žalmy se modlil sám božský David a že jejich psanou sbírku vytvořili nějací pozdější autoři. Na toto jsem poukázal, abych nebyl nucen přerušovat výklad uprostřed psaním o těchto věcech. Zde tedy skončíme úvodní výklad a pusťme se s Boží pomocí do výkladu jednotlivých žalmů.

Miscellanea

Stránka užívá soubory cookies pro zajištění co nejlepší funkce.