Miscellanea

Plútarchos: O rozporech v učení stoiků 1–11

1. Nejprve pokládám za správné zkoumat, jak názory souhlasí s životy, protože podle Aischina to, aby řečník hovořil stejně jako zákon, není tak nutné jako to, aby život filozofa byl v souladu s jeho učením. Učení filozofa je totiž osobité a svobodně zvolené, nakolik alespoň stoici nepokládají filozofii za žerty a za schopnost dovedně mluvit kvůli získání pozornosti, ale za dílo hodné nejvyšší vážnosti, jímž také je.

2. I když ve svých stručných spisech napsali Zénón i Kleanthés mnoho, a Chrýsippos dokonce velice mnoho věcí o správě obce a o tom jak vládnout a nechat si vládnout a soudit a veřejně mluvit, v životech žádného z nich není stopy po účasti na velení vojsku, na zákonodárné práci, na vystupování v radě nebo obhajobách na soudu ani po účasti ve válce za vlast nebo v poselstvu nebo na veřejných službách. Namísto toho si v cizině užívali studia jako lótu a celý svůj předlouhý život prožili ve slovech, knihách a rozpravách. Je zjevné, že žili v souladu s učením a spisy napsanými spíše jinými filozofy než jimi samými, protože dožili v naprostém klidu, který chválil Epikúros a Hierónymos. Sám Chrýsippos ve čtvrté knize Životů si myslí, že život oddaný studiu se vůbec neliší od života oddaného slasti. Ocituju jeho vlastní slova: „Ti, kteří se domnívají, že život oddaný studiu přísluší především filozofům, se podle mého názoru od začátku v něčem mýlí, protože z toho vyvozují, že toto je třeba dělat kvůli životnímu stylu nebo kvůli něčemu jinému tomu podobnému a že takto nějak se má vést celý život; avšak jestliže se to nahlédne jasně, má to znamenat žít slastně. Skrytý smysl těchto slov [nám] nesmí uniknout. Mnozí to říkají jasně a nemálo také poněkud skrytě.“ Kdo tedy v tomto životě oddaném studiu zestárl spíše než Chrýsippos, Kleanthés, Diogenés, Zénón či Antipatros, kteří opustili i své vlasti, i když jim nic nevytýkali, proto aby žili v klidu a věnovali se studiu a knihám v Ódeiu a na Zóstéru? Chrýsippův žák a příbuzný Aristokreón mu dal postavit na sloup bronzovou sochu a nechal na ni napsat toto elegické dvojverší: „Aristokreón zasvětil tohoto nového Chrýsippa, meč na akademické kličky.“ Tento Chrýsippos, tento stařec a filozof, který vychvaloval královský a veřejně činný život, ale přitom si myslel, že život oddaný studiu se v ničem neliší od života ve slastech.

3. Avšak ostatní stoikové, kteří se věnují veřejné činnosti, se protiví vlastním názorům ještě více. Vždyť přece vládnou, soudí, radí a stanovují zákony, ukládají tresty a přiznávají pocty, jako by ta místa, v nichž žijí, byly obce a jako by ti, kteří jsou vybíráni losem, byli vždy radními a soudci a ti, kteří jsou voleni, vojenskými veliteli a jako by [slova] Kleisthena a Lykúrga a Solóna, které oni prohlašovali za špatné a nerozumné, byly zákony. Jsou tedy ve sporu, i když žijí občanským životem.

4. Antipatros ve spisu o rozdílu mezi Kleanthem a Chrýsippem vyprávěl, že Zénón a Kleanthés se nechtěli stát Athéňany, aby se nezdálo, že poškozují své rodné obce. Pomiňme, že pokud tito udělali správnou věc, Chrýsippos správně nejednal, protože se nechal zapsat do seznamu občanů. Velký a nečekaný rozpor přináší fakt, že když svá těla a životy odstěhovali tak daleko, zachovali svá jména rodným obcím, jako kdyby někdo opustil manželku a žil a spal a plodil děti s jinou ženou, ale neuzavřel by s ní manželskou smlouvu, aby se nezdálo, že poškozuje předchozí ženu.

5. Když zase Chrýsippos píše v knize o rétorice, že mudrc bude veřejně mluvit a politicky vystupovat tak, jako by bohatství, sláva a zdraví byly dobré, přiznává, že jejich učení je neuskutečnitelné a pro život v obci nevhodné a jejich názory neodpovídají potřebám a praxi.

6. Dále je znám Zénónův výrok „Nemají se stavět chrámy bohů. Chrám totiž nemá valnou cenu a není svatý. Žádné dílo stavitelů a řemeslníků nemá valnou cenu.“ Avšak ti, kdo tato slova chválí jako správná, se nechávají v chrámech zasvěcovat do mysterií, chodí na Akropoli, uctívají sochy a věnčí svatostánky, ačkoli jsou to díla stavitelů a řemeslníků. Potom se domnívají, že epikúrejci sami sebe vyvracejí, když obětují bohům; avšak vyvracejí se spíš oni sami, když obětují na oltářích a v chrámech, které podle nich nemají ani existovat a nemají se stavět.

7. Zénón, stejně jako Platón, připustil vícero ctností (např. rozumnost, statečnost, umírněnost, spravedlnost), jako by byly neoddělitelné, ale zároveň jiné a od sebe odlišné. Avšak když pak každou z nich vymezoval, tvrdil, že statečnost je rozumnost [***] a spravedlnost je rozumnost ve věcech k rozdělování, jako by byla jen jediná ctnost lišící se pouze zdánlivě podle své působnosti ve vztahu k věcem. Zdá se, že nejen Zénón v těchto věcech odporuje sám sobě, ale i Chrýsippos, když vytýkal Aristónovi, že pokládal ostatní ctnosti za stavy jediné ctnosti, ale Zénóna hájil, když každou ze ctností definoval právě takto. Kleanthés v Poznámkách k fyzice tvrdil, že „napětí je úder ohně, a jestliže se v duši stane dostatečným pro vykonání povinností, nazývá se sílou a rázností,“ a potom doslova dodal: „Když se tato síla a ráznost objeví při tom, v čem je zjevně třeba vytrvat, nazývá se vytrvalost, když se však objeví při tom, co je třeba podstoupit, nazývá se statečnost; ve vztahu k zásluhám a vinám spravedlnost, ve vztahu k volbě a odmítnutí uměřenost.“

8. Když Zénónvi řekli: „Nevynášej soud, dokud nevyslechneš obě strany,“ oponoval takovýmto nějakým argumentem: „Slova druhého není třeba vyslechnout, ať už první podal důkaz (pře je totiž ukončena), nebo důkaz nepodal (podobně, jako kdyby se na předvolání nedostavil, nebo se dostavil a kňoural). Ať tedy důkaz podal, nebo nepodal, slova druhého není třeba vyslechnout.“ Poté, co předložil k diskusi tento argument, sám reagoval na Platónovu Ústavu, řešil sofistické argumenty a vybízel své žáky, aby si osvojili dialektiku jako umění, které tyto věci dokáže. Nicméně, ať Platón pro své teze v Ústavě podal důkaz, nebo nepodal, ani v jednom případě nebylo třeba na něho reagovat, ale bylo to úplně zbytečné a marné. Totéž lze říct i o sofismatech.

9. Chrýsippos se domnívá, že mladíci mají nejprve poslouchat přednášky z logiky, poté z etiky a potom z fyziky a naposled jako závěr těchto nauk si osvojovat učení o bozích. Tyto věci říkal na mnoha místech, ale bude stačit ocitovat slova ze čtvrté knihy O životech, která zní doslova takto: „Za prvé si myslím, jak správně řekli staří (Xenokratés), že jsou tři oblasti filozofova zkoumání: logika, etika a fyzika; dále, že z nich je třeba řadit na první místo logiku, na druhé etiku a na třetí fyziku; posledním tématem fyziky pak je učení o bozích. Proto také nazvali výklady tohoto učení mystérii.“ Avšak toto učení o bozích, které je prý třeba řadit jako poslední, obvykle zařazuje a vykládá před každým etickým zkoumáním. Zjevně vůbec nemluví o cílech a o spravedlnosti, o dobrech a zlech, o manželství a plození dětí, o zákoně a ústavě bez toho, aby stejně jako lidé, kteří vydávají předpisy obcím a uvádějí na začátku jméno Štěstěny, také on nejmenoval na začátku Dia, Osud, Prozřetelnost a to, že je svět držen pohromadě jako jednotný a omezený jedinou silou. Avšak o ničem z toho nelze nabýt přesvědčení, jestliže člověk není hluboce obeznámen s fyzikálním učením. Poslouchej, co o tom říká ve třetí knize O bozích: „Není totiž možné nalézt jiný princip spravedlnosti ani jiný vznik než původ z Dia a ze společné přirozenosti. Z toho totiž musí mít svůj počátek každá takováto věc, chceme-li mluvit o dobrech a zlech správně.“ Dále ve Fyzikálních tezích: „K výkladu o dobrech a zlech, ke ctnostem a blaženosti není možné přistoupit jinak a náležitěji než vycházeje od společné přirozenosti a řízení světa.“ O kousek dále opět: „Na toto je třeba navázat výkladem o dobrech a zlech, protože nemají jiný lepší původ ani korelát a také kvůli ničemu jinému nemá smysl se fyzikální zkoumání učit než pro oddělení dobrého a zlého.“ Podle Chrýsippa se tedy výklad fyziky rozvíjí zároveň před etikou i po etice, spíše je však toto převrácení pořádku úplně nesmyslné, jestliže se má onen výklad řadit až za to, co bez něho není možné vůbec pochopit. Rozpor toho, kdo klade výklad fyziky jako předpoklad výkladu o dobrech a zlech, ale vybízí, aby se vyučoval nikoli před ním, ale až po něm, je zcela jasný. Jestliže bude někdo tvrdit, že Chrýsippos napsal v knize O užití rozumu, že „ten, kdo se jako první disciplíně věnuje logice, se nemusí úplně zdržovat ostatních filozofických disciplín, ale podle možností se má seznamovat i s nimi,“ bude říkat pravdu, ale posílí mé obvinění. Je sám se sebou v rozporu, když na jednom místě přikazuje věnovat se výkladu o bozích úplně na konec, protože je prý kvůli tomu také nazýván zasvěcením, ale na druhém místě naopak říká, že zároveň se s ním má seznamovat hned na začátku. Pořádek se totiž vytrácí, jestliže bude potřeba se ve všech disciplínách seznamovat se vším. Největší problém ale je, že výklad o bozích postavil na začátek výkladu o dobrech a zlech, ale nepožaduje, aby výklad etiky začínal od něho, ale aby se věnovali etice a v rámci možností se přitom seznamovali i s teologií a potom aby od etiky přecházeli k teologii, bez níž prý není možné s etikou ani začít, ani k ní dospět.

10. Chrýsippos neříká, že obecně zavrhuje diskusi o protikladných tezích, ale doporučuje, aby se s ní zacházelo s takovou opatrností jako na soudech, nikoli v roli obhajoby, ale za účelem narušování přesvědčivosti obou stran: „Toto přísluší dělat těm, kteří se zdržují soudu o všech věcech [tj. skeptikům]. Jim to pomáhá k tomu, co chtějí. Avšak těm, kdo si vytvářejí vědění, podle kterého bychom bez rozporů žili, přísluší postupy opačné: od začátku do konce se pídit po základech a vyučovat o nich ty, kdo se nechávají zasvěcovat do filozofie. Při tom je možno zmínit také protikladné výklady a narušit jejich přesvědčivost tak jako na soudech.“ Tohle řekl doslova těmito slovy. Že se absurdně domníval, že filozofové mají předkládat protikladný argument nikoli, aby ho hájili, ale se záměrem ho odmítnout jako řečníci na soudu, jako by bojovali nikoli za pravdu, ale o vítězství, se proti němu tvrdí jinde (v jiných textech / jinými autory). Že však sám nikoli na málo, ale na mnoha místech formuloval argumenty protikladné těm, které schvaloval, s razancí, vážností a takovou horlivostí, že nikdo nedokázal poznat, který se mu vlastně líbí, snad říkají s obdivem ke schopnostem tohoto muže sami (stoikové) a myslí si, že akademik Karneadés neříkal žádné vlastní myšlenky, ale vycházel z toho, co Chrýsippos připravil jako protiargument, a k jeho slovům jen něco přidával a často dodával: „Nešťastníku, tvá vlastní síla tě zničí!“ protože podle něho dával Chrýsippos sám proti sobě podněty ke kritice těm, kdo chtěli otřást jeho naukami a znevážit je. Kvůli knihám Proti zvyku, které vydal Chrýsippos, jsou tak pyšní a tak se vychloubají, že si myslí, že výklady všech akademiků shromážděné dohromady nejsou hodny srovnání s tím, co napsal Chrýsippos na znevážení smyslových vjemů. Toto je ovšem znamením neznalosti a sebelásky těch, kdo to tvrdí, pravda je však to, že když chtěl zase hájit obvyklý názor a smyslové vjemy, zaostal sám za sebou a tento spis je slabší než ten první. Je tedy sám se sebou v rozporu, když vybízí vždy podávat protikladné teze nikoli s cílem je hájit, ale dokázat, že jsou nepravdivé, a když u svých vlastních názorů je schopnějším odpůrcem než obhájcem a když doporučuje druhým vyhýbat se argumentování ve prospěch opačných názorů, protože oslabují/převracejí katalépsis (uchopující vjem), ale on sám horlivěji formuluje argumenty, které katalépsis ničí, než ty, které ji potvrzují. Avšak sám jasně naznačuje, že se právě tohoto bojí, když ve čtvrté knize O životech píše toto: „Ani protikladné výklady, ani přesvědčivé argumenty pro opačná stanoviska se nesmějí vykládat bez rozmyslu, ale s opatrností, aby se jimi posluchači nedali strhnout a neopustili katalépsis, kdyby nemohli dostatečně vyslechnout jejich řešení a měli by ještě nestálé porozumění. Vždyť i ti, kdo podle zvyku uchopují smyslovými orgány smyslové poznatky i ostatní věci, je pak snadno opouštějí strháváni jak otázkami megariků, tak ještě početnějšími a účinnějšími dalšími otázkami.“ Rád bych se tedy od stoiků dozvěděl, zdali pokládají sporné otázky megariků za silnější než to, co sepsal Chrýsippos v šesti knihách Proti zvyku. Nebo se na to máme zeptat samotného Chýsippa? Sleduj, jaké věci napsal o megarické nauce v knize O užití rozumu: „Něco takového se přihodilo také v případě nauky Stilpónovy a Menedémovy. Neboť tito si tehdy získali pro moudrost velikou slávu, a nyní se jejich nauka obrátila k jejich hanbě, protože hovoří z části hloupě, z části užívají jasná sofismata.“ Potom se, můj nejmilejší, přesto bojíš, aby tato slova, kterým se vysmíváš a která nazýváš hanbou tazatelů, protože jsou zjevně špatná, někoho neodvrátila od katalépsis. Sám jsi napsal tolik knih Proti zvyku, ve kterých jsi ze ctižádosti překonat Arkesiláa připojil, cos sám vymyslel. Čekal jsi, že nikoho ze čtenářů neuvedeš ve zmatek? Neútočí totiž pouze proti zvyku, ale jako na soudě vyjadřuje jakýsi hluboký soucit (s touto stranou) a často tvrdí, že druzí se marně namáhají a mluví hlouposti. Aby pak neumožnil námitku, že zastává protikladné názory, napsal ve Fyzikálních tezích toto: „Bude možno, aby i ti, kdo mají nějakou kataléptickou představu, se pokoušeli argumentovat ve prospěch protikladných názorů, když si připravují možnou obhajobu; jindy zase, když nemají kataléptickou představu o žádné z obou věcí, aby říkali skutečný stav věcí pro jednu i druhou stranu.“ Když v knize O užití rozumu řekl, že není třeba schopnosti rozumu ani zbraní užívat pro to, co není prospěšné, dodal toto: „Je třeba jí užívat k nalezení pravdy a k jejímu procvičení, ale ve prospěch opačných tezí nikoli, protože/i když to dělá mnoho lidí.“ Těmi mnohými myslí asi skeptiky. Oni útočí na jednu i druhou stranu, aniž o některé z nich mají kataléptickou představu, protože kdyby něco bylo (katalépticky) poznatelné, pak by pravda poskytovala výlučně, nebo nejvíce katalépsi sebe samé. Avšak ty je káráš, a sám přitom píšeš o zvyku [tj. ve spise Proti zvyku] názory protikladné tomu, co katalépticky chápeš. Druhé vybízíš, aby toto dělali v roli obhájců, ale sám přiznáváš tím, že užíváš schopnosti rozumu k neužitečným a škodlivým věcem, že se chováš jako ctižádostivý kluk.

11. Ctnostný čin je prý nařízení zákona, chybný čin je zákonný zákaz. Proto zákon špatným lidem mnoho věcí zakazuje, ale nic nenařizuje, neboť špatní prý nemohou konat ctnostné činy. Kdo neví, že ten, kdo nemůže konat ctnostné činy, nemůže nechybovat? Způsobují tedy [tímto tvrzením], že zákon je v rozporu sám se sebou, když přikazuje, co nemohou konat, a zakazuje věci, kterých se nemohou zdržet. Vždyť člověk, který nemůže být zdrženlivý, nemůže nebýt nevázaný, a kdo nemůže být rozumný, nemůže nebýt nerozvážný. Sami skutečně tvrdí, že ti, kdo zakazují, říkají jedno a jednu věc tím zakazují a druhou přikazují. Vždyť kdo říká „nekraď“, říká právě toto „nekraď“ a zakazuje tím krást a přikazuje nekrást. Zákon nemůže špatným nic zakazovat, jestliže jim zároveň něco nepřikáže. Dále také říkají, že lékař přikazuje učedníkovi, aby řezal a pálil, a přitom nezdůrazňují správnost okamžiku a přiměřenost, a že hudebník přikazuje hrát na lyru a zpívat, a přitom nezdůrazňují melodičnost a souzvuk. A potom ty, kdo toto vykonali neodborně a špatně, trestají, jako by jim přikázali dělat to správně, oni však to správně neudělali…

Miscellanea

Stránka užívá soubory cookies pro zajištění co nejlepší funkce.